#10yearschallenge

Myslely jsme si, že se výzvě na srovnání "před deseti lety a dnes" vyhneme, resp. jsme se o tom ani nijak nebavily. Ale pak jsem přijela do Krumlova a Kačku napadlo, že bychom se přece jenom mohly podívat na nějaké fotky z roku 2009 a malou srovnávačku si udělat. 😊  Sobotní dopoledne, původně vyhrazené pro výlet na sněžnicích, se tak změnilo na výlet do historie. A že to byla sranda. Vzaly jsme disk se zálohami fotek a jeden výbuch smíchu střídal druhý. Nešlo jen o fotky z roku 2009, procházely jsme všechna alba. Ale aspoň malou ochutnávku z roku 2009 přikládáme i níže. 😊

A co jsme vlastně před tou dekádou dělaly? Kalendářní rok jsme zahájily společnou týdenní lyžovačkou ve Švýcarsku. Pro mě to tehdy byl návrat na prkna, co znamenají svět (čti lyže) po dlouhých letech a už jsem je nikdy na tak dlouho neopustila. Kačka (pro úplnost: stabilní lyžařka) už bydlela v Krumlově, takže já jsem si v Praze na koleji sbalila pár svých zimních švestek, sedla na žluťák (jooo, tenhle styl cestování, co praktikuju dodnes, se se mnou taky táhne už pěknejch pár let 😊) a vyrazila jsem i s lyžema na jih. Cesta pak (druhý den) pokračovala autem do alpského střediska. David měl novou navigaci značky Hitachi, takže jsme se nestarali o nic jiného, než jestli máme dost jídla a pití a vyrazili. Jako jediná posádka celé výpravy (čítající cca 7 aut) jsme jeli jihem, ostatní valili Praha-Plzeň-Mnichov a dál. Měli jsme dorazit s velkou časovou rezervou před večeří, ale osud (nebo Hitachi?) tomu chtěl, že jsme skončili před 4 metry vysokou sněhovou stěnou, která jasně dávala najevo, že tímto průsmykem v lednu cesta rozhodně nevede 😊 Trocha našeho rozčarování a totální zásek naší japonské průvodkyně a už bereme do ruky papírový autoatlas. Variant na další pokračování cesty je několik, s žádnou se však nedostaneme pod 3hodinové prodloužení naší cesty a tak volba padne na vlak. Autovlak, abych byla přesná. 😊 Do vlaku pak přijímáme hovor (myslím, že tehdy tak za 60 Kč/min) od zbytku výpravy, kde že už jsme, na hotelu se začíná nalévat drink. Odpověď "my jsme ve vlaku" vzbudila hurónský smích na švýcarském kopci. Nebudeme si tu nic nalhávat, zpátky z hor jsem už radši jela s posádkou, která zvolila tradiční, byť nudnou cestu po dálnicích 😊😊😊

Noo, tak to jsme byly v lednu...tímhle stylem však pokračovat článek nemůže, neb by to nebyl článek, ale knížka. Na druhou stranu by byla škoda nevzpomenout tuto zážitkovou jízdu. Ale teď už to vezmeme víc letem světem.

Poctivě jsme v tomto roce studovaly, Kačka svou červenou felinou drtila bez ohledu na (ne)přízeň počasí výbornou trasu z Krumlova do Jihlavy (tady by snad i ten autovlak dával smysl! 😊) a když zrovna nebyla ve škole nebo to zapíchla dřív, vítala s úsměvem hosty hotelu Bellevue v Krumlově. Já jsem počítala časové řady do bakalářky a šprtala na státnice (teda asi tak týden, ale to se taky počítá). Rozhodně jsme ale vyhlížely prázdniny! 😊

V roce 2009 nebyla poprvé po mnoha a mnoha letech minikárová šestidenní, takže jsme přišly o týden bujarého veselí na diskotékách s následným brzkým vstáváním na závody. Ale vynahradily jsme si to na oslavě 25. narozenin Kačky bráchy, kam jsme šly převlečené za láhev bohemky (Kačka) a jahodový polar (já). Na tom je vidět, že naše chutě se nijak převratně nezměnily, neboť bublinky jsou dodnes naší hlavní disciplínou, akorát to jahodové pyré s vodkou jsme vyměnily za čerstvé jahody.

O prázdninách jsme si ještě daly sjíždění Vltavy, což je taky společenská událost, která se nás drží každý rok (ne vždy s mojí účastí) a letos nastane v červenci opět.

Od září pak začalo výborné období našeho setkávání i mimo víkendy, a to když jsem začala pracovat jako mystery shopper v autobuse a sjížděla jsem celou republiku. Nejoblíbenější směna byla: ráno z Prahy do Krumlova, tam pohodový oběd, při kterém padla jedna nebo dvě lahvinky lahodného moku a hurá zpátky do Prahy. Ale aby to nevypadalo, že jsme jenom pily, některé mé služební cesty končily v Budějkách, kde jsme nazuly brusle, dojely na Hlubokou (asi i tady padla nějaká ta sklenička), dobruslily zpátky do Budějek a já si odkroutila šichtu domů. Jooo, to byla práce 😊

No a jak jsme rok 2009 začaly společně, tak jsme ho i společně zakončily vánočním pečením. V létě jsme se totiž přestěhovali z koleje do bytu, tudíž jsem před sebou měla příchod Vánoc v první vlastní domácnosti. Kač už byla zkušená v přípravě vánoční atmosféry mimo hnízdo, ze kterého jsme vyletěly, tak mě vzala pod svá ochranná křídla a přijela péct i svoje cukroví k nám do Prahy. Zvládly jsme to na jedničku a že zbyl čas i nějakou tu bublinku, to byl vedlejší efekt, se kterým jsme vůůůůůůůůůůbec nepočítaly, když jsme to pečení plánovaly.

Když tak píšu a následně čtu jak to bylo, tak se toho vlastně tolik za těch deset let nezměnilo...pořád pendlujeme Praha-Krumlov, vymýšlíme nové aktivity (hlavně ty pohybové) i zůstáváme u těch osvědčených (bublinky). A to je sakra fajn. VLASTNĚ JO, JEDNA VĚC SE ZMĚNILA! Už nejezdíme na hory vlakem 😊

....

Ježiši, už to slyším: ona se snad zbláznila, vždyť píše, že se nic nezměnilo, přitom Kačka s Davidem mají Kryštofa. Takže se prosímvás všichni teďka uklidníme... nadechneme... vydechneme a uvědomíme si, že:

• se těch věcí logicky změnilo víc, ale nebudem je tu všechny rozebírat
• Kryštof mezi nás zapadnul, jako kdyby tu byl vždycky. A neříkám to kvůli tomu, že teď má období, kdy miluje tetu a posíláme si spolu (přes messenger jeho mámy😊) videovzkazy a vzdušný pusinky 😊

P.S. od Kačky:

Když mi při odpoledním uspávání Kryštofa píplo upozornění na příchozí e-mail od Gab s předmětem 10yearschallenge, úplně jsem toho našeho kluka začala prosit, ať hned usne, protože jsem si to nutně potřebovala okamžitě přečíst. Deset let!!! Ty jo, taková doba! Tolik se toho změnilo.... Pak jsem si to přečetla a Gab má pravdu, až na to spící dítě v pokojíčku, se toho vlastně zas tolik nezměnilo 😊

To, že jsme jeli omylem autem na vlaku do Švýcarska, nám podle mě moje máma dodneška nevěří (její první slova poté, co jsme jim tu informaci sdělili, byla, cituji "Přestaňte si dělat prdel a řekněte nám, kde jste 😊 ).

A to, že měla Gábi práci snů, díky které jsme se dokázaly v poledne upravit tak, že jsme o sobě do večera pomalu nevěděly a že jí DOBROVOLNĚ opustila, to zas dodneška nechápu já 😊

Sjíždění Vltavy jsme vloni s Davidem organizovali už po třinácté, to je taky neskutečný a jestli tenhle článek čtou ti, kteří se pravidelně účastní, tak vám touto cestou chci poděkovat, že nám zůstáváte věrní. V červenci se na vás už zase moc těšíme 😊

Jsem ráda, že Gab v článku připomíná i ty naše geniální kostýmy. Tím, jak se toho vlastně moc nezměnilo a bublinky nás vystihují pořád dostatečně, tak jen zašátrám ve skříni a mám vyřešený, v čem vyrazíme s Kryštofem na jeho první maškarní bál. Jemu asi spíchnu převlek špuntu, abychom k sobě trochu ladili. Nic jiného mě nenapadá, sorry, synu 😊 Gab, doufám, že jako milovaná teta si tuhle akci taky nenecháš ujít a přijedeš. Jestli se na dětskejch karnevalech nalejvá, to Ti samozřejmě ještě přesně zjistím 😊

Takže jo, když nad tím přemýšlím, je to pravda. Sice mi 10 let přijde jako neskutečná doba, ale vlastně se toho moc nezměnilo. I když, pojďme si říct a pochválit se pěkně na rovinu - zrajeme jak víno a aktuálně máme lepší postavy, než když jsme byly dvacítky! Pár věcí nám asi došlo, spousta ještě nejspíš ne, ale jak zpívají Chinaski v jedné z mých oblíbených písniček "POŘÁD JSEM TO JÁ, POŘÁD JSME TO MY..."! Pořád stejný, pořád bláznivý holky co se jen tak něčeho nezaleknou a ze spousty věcí se nepodělaj.

Tak nám přeju, ať za dalších 10 o sobě můžeme napsat to samý! 😊