DCKM girls a NoMenRun podruhé

Je to za námi a já nevím, jestli chci napsat díkybohu nebo spíš bohužel. Byla to sobota plná srandy, sluníčka, skvělý atmoféry, ale taky den o 38.000 krocích, 400m převýšení a o běžecké krizičce. To všechno ke štafetovému závodu NoMenRun prostě patří a já jsem moc ráda, že jsem i letos byla součástí týmu DCKM girls.

Představení závodu stejně jako jednotlivých členek už máme za sebou (viz. článek Aby bylo jasno, stále žijeme). Ohledně tréninku jsem zásobila náš IG účet taky dostatečně, takže teď se vrhneme na popis závodu samotného. Ikdyž.... vlastně ještě ne. Pár dní před startem se totiž událo pár situací, které je taky třeba zmínit.

U nás doma jsme se opět potýkali s nemocí. Kryštof nám týden před Velikonocemi ulehl se zánětem dutin a tentokrát se mu "povedlo" prsknout něco i na mě s Davidem. A bylo mi fakt blbě, takže jsem si musela dát totální běžeckou pauzu a doufat, že to přejde. Ve čtvrtek jsem se konečně v klidu a bez ucpaného nosu vyspala a i bolest v krku polevovala, takže jsem se mohla pomalu začít těšit, že to klapne.

Co ale čert nechtěl. V úterý po Velikonocích onemocněla i Gabčina dvojčata a záhy se ukázalo, že to asi nebude lecjaká nemoc, nýbrž covid, protože celá rodinka byla během svátků v kontaktu s nakaženým. Gábi nám měla dělat řidičku a o tom, co se děje u nich doma nás zodpovědně informovala hned v to úterý. Všechny jsme držely palce a chtěly věřit, že to ještě nějak půjde udělat. Když ale ve středu přidala info o tom, že ani jí není moc dobře, bylo rozhodnuto, že i letos se budeme muset obejít bez ní. Jen pro připomenutí, tak minulou účast, kdy měla za náš tým normálně bežet, musela odvolat kvůli zánětu průdušek a my narychlo hledaly náhradu. Tenhle závod jí asi fakt není souzen. :( Naštěstí kolem sebe máme fajn lidi a ve čtvrtek se nám jako řidička povedla sehnat Žaneta. Ta, která nám řídila už během naší první účasti na NMR a vloni nám šoférovala také při Vltava runu. Tolik k zádrhelům, se kterými jsme se musely potýkat ještě před tím než jsme vůbec nasadily kecky. 😊

Stejně jako při Vltava runech, tak i na tenhle závod jsme oslovily Petra, jestli by nám nemohl z práce půjčit dodávku, abychom měly během přejezdů pohodlíčko a nemusely jsme se v pěti mačkat v osobáku. Povedlo se a tak Kamča mohla v pátek odpoledne vyzvednout auto, okolo třetí naložit zbytek pražské posádky a holky vyrazily z Prahy.

Já s Hankou jsme v podobný čas vyrážely z Krumlova, abychom se potkaly v Humpolci a do cíle, resp. startu závodu, dorazily společně. Cesta krásně utíkala především proto, že v našem autě toho bylo hodně k probrání, a když holky volaly, kde jsme, že už sjely do Humpolce, zjistily jsme, že my jsme v zápalu kecání sjezd minuly. 😊 No naštěstí ne o moc, takže sraz jsme přesunuly do Větrného Jeníkova a pekelně jsme se s Hankou soustředily, abychom to tentokrát trefily. 😊

V šest jsme se šťastně shledaly, přeházely bagáž a vyrazily, abychom za necelou hodinku už stály na parkovišti v Novém Městě na Moravě a šly si pro startovní balíček. Musím zmínit, že téměř celou cestu nám i holkám z Prahy pršelo a jiné to nebylo ani v Novém Městě. Mně osobně optimismus trochu opouštěl, ačkoliv předpověď už od začátku týdne ukazovala déšť, déšť, déšť, v sobotu jasno a od neděle zase déšť, déšť, déšť. Ale co neovlivníš, s tím nemá cenu se trápit ,že jo. 😊

Po vyzvednutí balíčku a nezbytného vyfocení ve startovní bráně, jsme se šly ubytovat do hotelu přímo vedle startu, hodily jsme si věci na pokoj a vyrazily do města na večeři. Ukázalo se, že většina závodnic měla stejný nápad, takže jsme po cestě potkávaly samé čtyřčlenné holčičí skupinky a v restauraci, kterou nám appka vyhodnotila jako nejlepší v okolí, bylo beznadějně obsazeno. Samejma ženskejma! 😊 Hledaly jsme dál a skončily jsme U Pasáčka, což je restaurace s penzionem, kde jsme spaly při minulém ročníku. Lehce po deváté už jsme byly zpátky na hotelu a hurá do postelí, ať jsme zítra svěží. 😊

Co se rozdělení úseků týče, stejně jako minule rozhodoval los. Letos se "katem", který postupně vytahoval jména z klobouku, stala Gábi. Nalosovala to tak, že zahájí Kamča, na druhém úseku jí vystřídá Kristý, od té přeberu štafetu já, čtvrtá etapa bude Hančina a ve stejném pořadí si střihneme i druhou část závodu. Podle predikce časů nám organizátorky přidělily startovní číslo 81, s tím, že vyrážet budeme v 8:50, což je proti minulému startu v 6:30 docela změna. 😊

V sedm hodin ráno jsme se v týmových legínách (DCKM novinka pro letošní rok a všichni nám je děsně chválily) sešly na snídani. Ta byla dost bohatá a já jsem po hoooodně dlouhé době nemusela řešit, co jedí děti, co jim kde odpadává, jestli neřvou na celou snídárnu nebo zrovna nerozlily čaj po stole, takže jsem si to užívala a pořádně jsem se nacpala. Startuju až jako třetí, takže mi stopro slehne, říkala jsem si.

Po snídani jsme zase pobalily svoje sakypaky, naházely tašky do auta a přesunuly jsme se ke startu, odkud za 10 minut 9 vybíhala Kamča a startovní čáru v tento čas spolu s ní protly ještě další 4 soupeřky. Naše řidička Žanet byla naprosto fantasticky připravená a nepřesouvala nás jen z bodu A do bodu B. Načetla si mapy tak, že jsme téměř pokaždé viděly závodnice ještě na nějakém místě na trati. U Kamči to teda bohužel dvakrát vyšlo tak, že jsme stály a fandily jí v prudkém kopci a fakt jsme ji (v tajnosti, aby o tom nevěděla! 😊 ) litovaly, jak těžké úseky na ní letos vyšly. Celkové převýšení, které na svých dvou úsecích (cca 18 kilometrech) zdolala, bylo okolo 700m. Hnus, velebnosti! Zvládla to ale luxusně! Pár minut před desátou už za sebou měla svou první část a předávala na Kristý.

Její první úsek byl tím lehčím, na který se v ten den chystala. Převýšení "jen" 118m, ale délka bezmála 12km. I ona se s tím popasovala skvěle, což bylo patrné i na trati. Když vybíhala z lesa, na jehož kraji jsme čekaly, abychom ji podpořily, měla úsměv od ucha k uchu a vypadalo to, že si běh fakt užívá. 😊

Další předávka byla moje a na svou cestu jsem se vydala přesně v 11:00. Taky jsem jako první běžela svůj jednodušší úsek, ale ani na něm mě samozřejmě kopce neminuly. První zhruba kilometrové stoupání mě uvítalo hned za startem. Na vrcholu kopečka jsem si sakra vyčítala, že jsem si ten poslední kousek cheesecaku na snídani neodpustila! 😊 Následně jsem měla ale naštěstí asi 5 kilometrů relativně po rovině, takže se střeva měla čas srovnat.

Trasa, kterou jsem běžela, byla neskutečná co do výhledu. Zhruba půlka vedla okolo vodní nádrže Vír a příroda tady byla nádherná. Celé je to vedená jako cyklostezka, takže žádná auta, jen čistý vzduch a kochání a já si naplánovala, že sem se určitě vrátíme na nějaký rodinný výlet. Po 11,5 kilometrech jsem byla v cíli a předávala na Hanku, aby zakončila první půlku našeho závodu.

Ani ta se nenechala zahanbit a předvedla parádní výkon. Jak se pak v cíli ukázalo, Hani je detailistka! Oba své běhy měla podle hodinek totiž nejen stejně dlouhé (i díky drobnému zazmatkování před samotným cílem ve Velké Biteši), ale zdovalala je za úplně stejný čas. 😊 Konkrétně si střihla dvakrát 12,06km pokaždé za 1:15. Tomu se říká stálost výkonu! 😊

Za všechny členky našeho týmu musím říct, že naše nadšení před startem do druhého úseku už nebylo tak veliké, jak v první půlce a ani jedné z nás se moc nechtělo vystupovat z pohodlí auta, navíc když jsme si představily ty kopce, které nás na trati ještě čekají. 😊 Naštěstí ta nechuť ani u jedné netrvala moc dlouho a už pří čekání na předávce do nás postupně zase vstupoval závodní duch, endorfiny se začaly rozlívat tělem a my se skoro i na ta stoupání těšily. 😊 

Přiznávám ale, že já jsem v druhé půlce na trati prožila maličkou krizičku. Po prvních dvou kilometrech vedla cesta do prudkého kopce v lese, kde přes cestu bylo několik popadaných stromů. Přelez, přeskoč, podlez, zkrátka nějak se přes ně dostaň. Když jsem zdolala tenhle kopec, zavedla mě trasa pro změnu na podmáčenou louku, na které se taky běželo sakra těžce. Snažila jsem se sice konejšit tím, že proti minule nemusím vybíhat na Pernštejn, ale moc to nepomáhalo. 😊 Na devátém kilometru, když jsem opět šla do hnusnýho krpálu, tak mi pípla zpráva od mamky. Mrkla jsem na hodinky a zjistila, že píše něco ve smyslu "To ještě nejseš v cíli? Co děláš? Kde se flákáš?" Díky moc, mami, morální podpora je vždycky fajn! 😊 😊 😊 Do toho cíle jsem se nakonec nějak dostala, ale bylo to fakt utrpení.

Předala jsem na Hanku, chvilku jsem se vydýchala - radši ve stoje, protože jsem se obávala, že jestli si sednu, zůstanu sedět už napořád - a vyrazily jsme s holkama do auta. Před námi byl už jen poslední přejezd, DO CÍLE!

V Bíteši jsme chvíli zvažovaly, jestli by nebylo možný dojet autem až přímo na školní hřiště, do cílové brány, kde se předávají medaile. Že bysme jen vystrčily hlavy z okýnek a nemusely udělat už ani krok. Určitě by to šlo, jen kdyby naše dodávka neměla otvírací okýnka jenom vepředu. 😊 😊 😊 Zde bych ráda apelovala na firmu, která se nám o vozový park na štafetách stará, aby se podobná záležitost už víckrát neopakovala! 😊

Když jsme tak seděly v tom autě, vymýšlely blbiny a litovaly se, kterou z nás co víc bolí, šly kolem soupeřky již s medailemi na krcích a řekly nám, že na hřišti jsou bezva stánky s jídlem, ve kterých prodávají mimo jiné chleba se sádlem. Bolest rázem odezněla a my vyrazily sádlu vstříc. 😊 Původně jsme si chtěly dát první občerstvovací kolo ještě před tím, než Hanka přiběhne, ale protože jsme týmový hráčky, počkaly jsme na ní. 😊 Cílovou rovinku jsme opět protnuly všechny společně, na krk jsme dostaly dřevěné medaile, vyblejskly se a až potom jsme šly na jídlo, které bylo vynikající.

A to je konec. Takový byl náš letošní NoMenRun! Úseky byly sice těžké, ale krajina, kterou se běželo, byla naprosto úchvatná, na tom jsme se shodly všechny. Značení na trasách bylo připravené na jedničku a až na pár metrů, které jsme si zaběhly díky naší nepozornosti, jsme neměly žádný problém. Na předávkách byla vždycky k dispozici voda, byly zajištěné sociály. Ve startovním balíčku, který každý tým dostal, byly super věci pro každou holku - tuhý deodorant, suchý šampon, náplasti, vzorky krémů. Místo napínáčků jsme obdržely 4 sady magnetek s logem závodu - na ty jsem já sice chvíli nadávala, ale je to spíš jen o zvyku, jak si s nimi číslo správně upevnit a rozhodně je to lepší varianta než propichování šusťákového nebo funkčního oblečení.

Závod byl prostě super! DCKM girls si to užily na 100% a užil si to i zbytek DCKM týmu, protože ti nám fandili online a podporovali nás během celého dne na společném chatu. #myjsmedckm Proti minulé účasti jsme svůj cílový čas zrychlily o 47 minut a obsadily jsme krásné 43. ze 120 týmů.

Protože mě ještě pořád trochu táhnout stehna, když jdu ze schodů, tak budu dělat vofuky a napíšu jen, že budeme uvažovat o účasti i v příštím roce, ale myslím, že je asi jasný, že tenhle závod si ujít nenecháme! DÍKY TÝME!