Kájovská 10

Vypadá to, že rok 2020 pro mě bude rokem premiér. Minule jsem Vám tu psala o své první účasti na závodě Běhej lesy a dneska sepisuju článek o Kájovské desítce, na jejíž start jsem se v sobotu poprvé postavila. Asi mi to druhé mateřství dodalo odvahu a přihlašuju se teď na závody, okolo kterých jsem dřív chodila obloukem. 😊

Kájovská desítka. Závod v téměř domácím prostředí. Na trati, po které minimálně 1x týdně vybíhám v rámci tréninku. Přesto jsem se ho ještě nikdy nezúčastnila. Asi před 5 lety jsme se na tomhle podniku byli s Davidem podívat poprvé jako diváci. Měli jsme za sebou pár společných běžeckých kilometrů, ale na závodní desítku jsme si ještě rozhodně netroufali. Navíc se nám všichni zdáli strašně rychlí. Nebo takhle.... Někteří se nám zas tak rychlí nezdáli 😊 , ale když jsme se podívali na výsledné časy, tak jsme zjistili, že ač styl běhu na to úplně nevypadá, tak jsou všichni těžce pod hodinou. A to je dost rychlý! Před dvěma lety jsme se trochu osmělili a s Kryštofem v kočárku jsme si zaběhli nezávodní rodinný běh na 4km. A bylo to moc fajn. Vloni nám účast nevyšla, protože jsme si byli užívat svatebního veselí, ale letos připadl závod na náš volný víkend a to bylo zcela určitě znamení. 😊

Už během týdne, kdy jsme se o závodě dozvěděli díky týmovému kámošovi Špachymu (ten je mimochodem pravidelným účastníkem), jsme si říkali, že na start dětského závodu rozhodně postavíme Kryštofa, který byl z té zprávy nadšen. Já jsme měla v rámci tréninku na odložený Vltava run na sobotu na programu 11km "pohodlného běhu" (to není sousloví mnou vymyšlené, takhle se ten trénink opravdu jmenuje v aplikaci Connect od Garminu 😊 ), ale ve čtvrtek jsem si vyhodnotila, že jestli si mám dát jedenáctku volně nebo 10 závodně, tak to už vyjde skoro na stejno.😊 David o aktivní účast na závodě neprojevoval zájem, takže jsem mu svůj plán jen oznámila a on souhlasil.

Tím, že jsme se opět rozhodli takhle last minute, tak jsme registrace dopředu neřešili. Proto bylo nutné, abychom v neděli byli na značkách, čti u kempu v Dobrkovicích, odkud se startovalo, už před devátou hodinou. Počasí se ráno netvářilo moc optimisticky, a když jsme vyráželi z domova, vypadlo to, že každou chvíli začne lejt.

Registraci jsme vyřešili v cukuletu a měli jsme zhruba půl hodinku čas na obhlídku tratě s malým závodníkem. Kryštof spadal do nejmladší kategorie (2016 a mladší), kteří měli naplánovaný 100m závodní úsek. To byla po winterrunových a runtourových půlkilometrech poměrně změna a když jsme mu ukázali, že poběží jen ke kuželu, který je vidět od startu a zase zpátky, tak řekl, že ani jednoho z nás nechce jako doprovod. Naopak jsme měli oba dva stát v cíli/na startu a nesměli jsme ani fandit podél trati. 😊 V 9:30 jako první vyběhly nejmladší holčičky a pak už se do toho pustili kluci. Kryštof pelášil, co mu nožičky stačily, a celou dobu se smál od ucha k uchu.😊 Nakonec mu to vyneslo čtvrté místo za staršíma klukama. Medaily na krk a za odměnu hurá na skákací hrad, který byl pro sviště připraven. Pecka!

Protože start desítky byl plánován na dvanáctou a hlavně proto, že počasí bylo pořád takové nejisté, vyrazili jsme po desáté hodině domů, kde jsme provedli nutný servis dětem (přebalení, nakrmení, převlečení,...), já na sebe hodila běžecké oblečení a v půl dvanácté už jsme zase byli zpět u kempu, kde se od rána docela prostřídalo osazenstvo. Rodiče s dětmi byli pryč nebo akorát odjížděli a dospělí běžci se začínávali rozklusávat. Abych zapadla, tak jsem si cvičně taky dala jednu rozdýchávací rovinku, pak už jsem odhodila teplejší svršky, pozdravila se se Špachym a společně jsme vyrazili ke startu. Sešly se nás zhruba tři desítky, což je dost veliká změna, proti počtu účastníků na závodech, které běháváme. Má to své výhody jako třeba, že se člověk nijak netlačí v koridoru, ale na druhou stranu je trochu minus, že stojíte hned za těma nejrychlejšíma gazelama a můžete udělat největší začátečnickou chybu-nechat se strhnout davem a přepálit začátek.

Já si sice říkala, že si to zaběhnu v klídečku, žádnej stres, někdo poslední vždycky skončit musí, ale ač jsem vyběhla asi jako třetí od konce, tak mě ztrácející se soupeři přeci jen lehce motivovali a první kilák mi hodinky hlásily tempo 4:59! No tak takhle jsem si ten klídek úplně nepředstavovala, ale protože se mi běží dobře a hlavně je druhý kilometr mírně z kopečka, tak další zapípání hodinek je s průměrným tempem také pod 5 minut. Na dva a půltém kiláku je občerstvovačka, u které se otáčíme a běžíme zpět ke startu/cíli. Třetí kilák si dávám na svůj vkus taky ještě poměrně rychle, ale ve stoupání mě to samozřejmě doběhne a já cítím, jak mi těžknou nohy. I přes to jsem však na otočce na 5. kilometru v čase 24:48, což je můj nový osobák. 😊 K otočce, na 7,5km to potom nějak jde, ale pak přijde krize a já si vyčítám, že jsem si ten začátek nedala volněji. Moc mi nepomáhá ani to, že je přede mnou i za mnou velká mezera, takže se nemám koho chytit nebo před kým utíkat. V kopečku zvažuji přechod do chůze, ale pak si vybavím, jaký krpály mě čekaj za 14 dní na Vltavě a nějak to vyběhnu. Poslední kilometr běžím jako robot, vůbec si to neužívám a myslí jen na to, abych hlavně už byla v cíli. Na poslední rovince vidím Kryštofa, jak mě povzbuzuje, takže seberu zbytky sil a snažím se na něj i usmát (z fotek je ovšem patrné, že úsměv mi fakt nevyšel 😊 ). Za cílem si sedám a když zjišťuju, že mi do 10 kilometrů zbývá asi 80 metrů, tak se mi chce brečet. No ale nedá se svítit. Jestli chci novej osobák, musím si to doběhnout, takže znovu pouštím hodinky a běžím pro svůj personal best 51:50. 😊

Chvilku si pokecáme s ostatními běžci, občerstvím se u suprově připraveného stánku, kde je všechno od melounu, přes tyčinky, nealko pivo až po ovocný mošt, počkáme na vyhlášení vítězů, abychom mohli zatleskat těm nejlepším, pak už se přesouváme do auta a vyrážíme domů. Z celého závodu mám super pocit a to nejen kvůli svému výsledku, ale díky krásné atmosféře, která v průběhu akce panovala. Navíc byl celý závod pod záštitou Bazalky, takže naše startovné šlo na dobrou věc a to taky člověka zahřeje. A i to počasí si nakonec dalo říct a z nebe nespadla ani kapka.

I v tomhle článku musím tedy vyjádřit velký dík všem, kteří se na pořádání závodu podíleli. Užili jsme si to všichni, Kryštof byl nadšenej z balónků, ze skákacího hradu, z medaile, kterou dostal. Pro děti to bylo opravdu super, ale i za nás dospělé byla celá akce moc fajn. Ty ceny pro vítěze?! Top!!! Když jsem je viděla, tak jsem si říkala, že jsem přece jenom ještě mohla trochu přidat 😊  Tak třeba příští rok - pokud zdraví, děti a David dovolí! 😊

PS: Ještě ale k těm výsledkům. Doma jsem se večer docela pobavila, když jsem zjistila, že ač jsem si zaběhla své nejen letošní, ale vůbec dosavadní běžecké maximum, tak jsem v celkovém pořadí skončila 26. z 31. účastníků. 😊 V ženách jsem obsadila krásnou pátou příčku. Z devíti. 😊 Holt i tohle s sebou zkrátka přináší ty menší závody, ale díky výše zmíněné atmosféře, je určitě fajn, se jich občas zúčastnit. 😊