NoMen Run, 2. část

19.04.2019

Ještě večer se s holkama domlouváme, že se sejdem v 5:55 u aut, abychom je před odjezdem na start trochu upravili do správné týmové podoby. Budík tedy nastavuju na 5:30, ale je to zbytečné, protože se probouzím v 5:15. Zřejmě nervozitka. 😊 Chvilku po mě se budí i David a jak se následně dozvídáme, tak i Kamča se Žandou, protože stěny mezi pokoji jsou pravděpodobně z papíru. Vysílám Davida ven se Djangoušem, aby zjistil, jaká je teplota. Po pěti minutách se oba vrací zmrzlí na kost, takže oblékám podkolenky, legíny, šusťáky a nahoru termotriko, přes které však nezapomínám natáhnout týmový dres, no a pak tedy i zimní bundu. A na hlavu kulicha!

V 5:55 jsme tedy na značkách, kde už jsou i Verča s Jančou a pár minut po šesté se ukazuje i zbytek týmu. V rychlosti popíšeme auta, ale protože je Kamča trochu nervózní, že za 20 minut startuje, tak se přesouváme do Vysočina Arény, kde budeme ve zkrášlování vozového parku ještě pokračovat. Po příjezdu už to na startu docela žije, dvě skupiny běžkyň jsou na trati a parta startující společně s námi, tedy v 6:30 se pomaličku řadí pod startovní bránou. Až na Kamču teda. 😊 V 6:23 se totiž ještě společně fotíme u auta, pak ladí, v čem přesně že to vlastně poběží, načež hledá sluchátka,... No když se z reproduktorů ozývá, že zbývají 2 minuty do startu a Kamča stále ještě něco hledá v kufru auta, začínám být z jejího startu trochu nervózní. Mají to prostě holky pražský asi nějak jinak, viz.článek o budějovické runtouře a Verčinému odstartování přímo z toitoiky. 😊

Žádný pozdní výběh se ale ani dnes naštěstí nekoná, v 6:29 už je Kamča v koridoru mezi ostatními běžkyněmi, které zahajují štafetu svých týmů. Zamáváme, vyfotíme, natočíme, zkontroluje, jak jí to šlape, než asi po 50 metrech zaběhne za roh a pak už se sáčkujeme do aut, abychom sjeli na benzinu, kde si všichni dáme ranní kávu a něco malého k snědku. Ještě předtím než se přesuneme na místo první předávky, tak zajedeme podpořit běžkyně (hlavně tu naši samozřejmě 😊) na zhruba osmý kilometr a pak už hurá do Studnice, kde přebírám štafetu já.

Teploměr ukazuje místy pouze půl stupně pod nulou, takže si nechávám termoprádlo, nasazuji i rukavice a na hlavu čelenku. Ta mi aspoň pěkně podrží sluchátka, protože jsem se rozhodla, že to po dlouhé době zase zkusím s hudbou.

Kamča má na svých Garmin hodinkách puštěný livetrack, takže docela dobře víme, kde je a kdy zhruba doběhne. Když je asi tak jeden kilometr před předávkou, přijde nám od ní ovšem hromadná zpráva se slovem "kolik". Všechny nejdřív napadá, že je z toho posledního kopce asi fakt hotová a chce vědět kolik, jí ještě chybí do cíle. Už už se jí chystáme odepsat "jen kilák, vydrž, to dáš, už jsi skoro v cíli, běžíš super" nebo něco podobně motivačního, ale pak nám dojde, že asi spíš myslí KOLÍK. Štafetový kolík. Ten, který si na předávce máme vyměnit a který zapomněla v autě! (což vůbec nechápu, jak se jí mohlo stát, když měla takovýho času na přípravu 😊). Davida s kolíkem tedy vysíláme kousek od samotného místa předání, abychom na sebe zbytečně nepoutaly pozornost a za chvíli už Kamču vidíme, jak s kolíkem v ruce vybíhá ze zatáčky do své první cílové rovinky. Přebírám a jdu na to.

Ačkoliv delší, tak je tenhle úsek tím jednodušším z toho, co mám dnes absolvovat. Svou bezmála třináctikilometrovou trať začínám na louce, odkud se přesouvám do lesa a následně na asfaltku, která však pořád vede víceméně lesem. Vzhledem k tomu, že si tenhle úsek byl David včera proběhnout v rámci své běžecké přípravy na Vltava Run a o trase mi podal report, trochu tuším, co mě čeká. Mám mikinu s průstřihy na palce a přes to nasazené rukavice, takže vnímám jen vibrace na uběhnutých celých kilometrech, ale nesleduju tempo, tepovku, ani nic jiného a myslím, že je to dobře. Hlava je moje největší brzda. Snažím se prostě běžet tak, abych se cítila dobře.

Na třetím kiláku je to prý mírně do kopečka, ale žádný drama a jen cca 500m, prý. David to běžel za tmy a já už teď vím, že jeho prostorový vnímání je ve tmě dost omezený. Ten kopec není nijak brutální, je to mírný, ale táhne se zhruba kilák a půl. Už tady se mi ale daří předbíhat 3 soupeřky, což mě celkem motivuje. Kousek za čtvrtým kilometrem vidím už svého drahého, který si zase udělal odbočku z cesty na další předávku, aby mi mohl zafandit. 😊 Díky! Cesta se pak zase vrací do lesa na pěšinu, přebíháme polorozpadlou lávku a potom vbíháme mezi stromky (do slalomu v lesní školce, jak tomu při popisu cesty říkal David 😊).

Tady přebíhám další soupeřku, ale tím pádem před sebou už nikoho nevidím, což asi není úplně nejlepší, protože mě čeká kopec, na který mě někdo aspoň mohl vytáhnout. Nedá se nic dělat. Po osmém kilometru to začíná stoupat a stoupá to fest, David nekecal. Přecházím na indiánský běh. Není to žádná hitparáda, ale nějak se dostávám nahoru. Samozřejmě už je mi vedro, takže sundávám mikinu z dlaní a tím pádem si i můžu kontrolovat hodinky. I přes občasnou chůzi zdolávám kilák s kopcem pořád v celkem dobrém tempu a jsem spokojená. Dostávám se nahoru, zase se rozbíhám, vidím hlavní silnici, kterou mám přeběhnout a za ní (mám čočky, vidím daleko, což teď úplně neoceňuju!!!) šipku NA KOPEC! Aha, takže to, co jsem vyběhla teď a z čeho mám ještě pořád jazyk na vestě, tak to ještě nebylo ono! Tenhle kopec asi komentovat nebudu, byl přísnej, ale zas nebyl aspoň moc dlouhej. Jsem nahoře a na louce, kterou mám přeběhnout, vidím další dvě běžkyně. Tak mám radost, že jsem někoho aspoň na dohled zase doběhla.

Už tuším, kde je obec, ve které jsem včera čekala na Davida a protože je to z kopečka, tak i trochu zrychluji. Za chvíli začíná přibývat lidí kolem trati, takže vím, že předávka je za rohem. Připravuju si kolík, který po hodině a třinácti minutách předávám Verče. Sedám si na zídku, vydýchávám a oceňuju teplý čaj, jenž je na předávce k dispozici.

Dál se přesouváme zase všichni společně a jedeme na benzinu, kde se převlékám a kupuju nějaké rychlé cukry na doplnění hladinky. Další předávka probíhá mezi Verčou a Jančou a poté, co vše opět zdokumentujeme, tak jdeme do zázemí místní tělocvičny, chvíli si tu odpočinem v teple, do termosek doplníme čaj a už zas vyrážíme. David se od nás po cestě odpojuje, aby mohl Janče v průběhu trasy zafandit. My sice chvíli bloudíme, ale následně nacházíme koupaliště, u kterého končí první polovina našeho závodu. 😊 Začíná mírně krápat, takže jsme zalezlý v autě, ale i přes tohle počasí trochu závidím Kamče, že už to vlastně bude mít za chvíli za sebou. Když si s Davidem jdem stoupnout ke startu, zaslechneme pár poznámek od před chvíli přiběhnuvší, že jim během cesty někde nahoře chumelilo!!! Tady "v nížině" naštěstí zůstalo jen u těch pár kapek a než si holky předají štafetu, je i po nich. Po těch kapkách, ne po holkách! 😊

Protože Kamčin druhý úsek má "jen" 7,5 kilometru, tak není moc času nazbyt. Po předávce se tedy rovnou převlékámt a pak přejíždíme. Můj druhý úsek začíná na parkovišti POD hradem Pernštejn a vede přes jeho nádvoří. Tenhle úsek je sice mým kratším (11,4km), ale převýšení, které na něm zdolám je bezmála pětsetimetrové. Proto mé věčné obavy, když jsem trénovala. Takovej kopec, to se prostě jen tak nevidí a rozhodně neběhá. Nebo aspoň já ne!

Když s holkama na uvedené parkoviště dorazíme, akorát jsme svědkyněmi jedné z předávek našich soupeřek a můžeme sledovat, kam že to teda poběžím. Na výbuch smíchu od Verči, který se mi ozve za zády, když pozoruje šplhající se závodnici, dlouho nezapomenu. 😊 Ale nic jiného než smích tady asi fakt nepomůže. No přece nebude brečet. Prostě to nějak dopadne. Co mě stresuje o trochu víc, tak je situace, kterou sledujeme chvíli poté, kdy běžkyně soupeřka vyběhne na první kopec na rozcestí, kde rozhazuje rukama na znamení, že vůbec neví kudy, načež se vydá směrem do dalšího kopce, aby z něj za moment zase seběhla na stejné místo a hulákala dolů na parkoviště, aby jí šel někdo poradit. Tak z toho teda trochu nervózní jsem. Ale protože značení na prvním úseku bylo úplně v pohodě, tak doufám, že slečna je jen nepozorná a mně se nic podobného nepřihodí.

Kamča přibíhá a já jdu teda na to. Ten první kopeček sice z auta nevypadal nejlíp, ale vyběhnout se dá. Za ním je chviličku rovinka, ale následně se cesta zvedá daleko prudčeji a já už tady přecházím poprvé do chůze. Ovšem nejsem sama, čtyři holky přede mnou jsou na tom stejně, což mě trochu uklidňuje. Držím se jich, občas nějakou předběhnu/obejdu a za chvíli se dostáváme na ono nádvoří. Máme tu moment na vydýchání a zase" hurá" do kopce a takhle nějak se to opakuje pořád dokola zhruba 3,5 kilometru. Značení cesty je ale fakt super, dokonce v těch kopcích máme ukazatele s povzbuzením od organizátorek. To potěší.

Jedna ze soupeřek mi utíká, ale ostatní předbíhám, takže na samotný vrch se dostávám sama a konečně vidím, že cesta povede směrem dolů. Moje radost, ale záhy přejde, protože mámě běžet roklí plnou listí, kde člověk vůbec nevidím, co čeho šlape, takže je to celkem o kotníky a rozhodně ne o rychlosti. Aspoň v mém případě teda. Tohle ale naštěstí netrvá dlouho a dostávám se na silnici a z lesa taky konečně do nějaké civilizace. Chvíli za půlkou své trasy už zas z dálky vidím svou pětičlennou družinu, jak stojí u cesty a fandí mi. Je to moc fajn, že se navzájem takhle podporujeme. Asi mě to nějak nabije, takže zapomínám, že mě už nějakou dobu píchá v levé kyčli a na další rovince zase předbíhám jednu ze soupeřek. Následně se však cesta stáčí ze silnice na štěrk a míříme opět do lesa. A tady na nás čeká kopec. Konkrétně kopec jako kráva, jinak to říct nelze. Protože o sobě vím, že i když jdu, tak chodím poměrně svižně a pořád si dokážu držet celkem slušný tempo, tak v tomhle kopci to opravdu neplatí. Je to jako se drápat pod nějakou lanovkou, kde místy přemýšlíte, jestli by nebylo rychlejší lézt po čtyřech. Dávám si za cíl nezastavovat, ale stojí mě hodně úsilí to dodržet. Najednou zezadu slyším dupot. Paní ve věku mojí mamky mě dobíhá, prohodí poznámku, že je to šílený, proč jsme se na to daly, ale pokračuje vesele dál. Najednou je přede mnou a za chvíli jí už ani nevidím! Skláním klobouk, tohle je fakt pecka! Zanadávám sama sobě. Vynadám si proč fňukám a makám dál.

Po zdolání i tohohle kopce se zase pěkně namlsáme seběhem dolů, abychom cca 2 kiláky před cílem zase mohly vyrazit do kopce. Ale už fakt posledního! 😊 Nějak se tam už prostě dostanu, na rovince běžím a když zjišťuju, že předávka je dole pod kopcem, nechám gravitaci, ať si dělá co chce a valím to. Hlavně ať už můžu předat pomyslné běžecké žezlo Verče! 😊

Lehám si na zem a poté, co se mi tep vrátí do aspoň trochu rozumných čísel, už zase sedáme do aut a vyrážíme na Verčinu trasu fandit, následně pak na poslední předávku. Tady pohodovou atmosféru trochu zdramatizuju, když při převlékání málem ztratím briliantový přívěšek, který jsem dostala za Kryštofovo narození, ale po čtvrt hodince stresu ho s pomocí místních nacházíme a všechno je zase zalité sluncem. 😊 Popřejem Janče hodně štěstí na posledním úseku a už si to mastíme dál. Konkrétně do Velké Bíteše k místní základní škole, na jejímž hřišti celá tahle bláznivá akce končí. 😊

Během celého závodu David na bok auta dopisuje naše časy na jednotlivých úsecích. Když pak parkujeme v Bíteši, sledujeme za okny našeho druhého vozu, jak se soupeřky u výsledků zastavují a porovnávají je se svými výkony. Je to docela sranda, hlavně když o tom, že je pozorujeme, neví. 😊

Zhruba 10 minut před Jančiným finishem vylézám z auta, jdu se postavit cca 200m od cíle a vyhlížet. Běžkyň teď dobíhá samozřejmě víc a i když to v tu chvíli nevím, sleduji v těhle chvílích mimo jiné i vítězky celého závodu, jak čekají na svou poslední kámošku na trati, aby společně ruku v ruce mohly protnout cílovou pásku. To samé dělají skoro všechny týmy a ani my nejsme výjimkou! Proto je štafeta něčím tak jedinečným. Každá z nás je důležitou součástí týmu, bez žádné by se tým neobešel. Celou cestu makáme a bojujeme. Ne jenom za sebe, ale i za ostatní holky. Nemůžeme se na to jen tak vyprdnout nebo to vzdát a zklamat. Ti ostatní do toho taky dupou a přece jim celou tuhle jejich snahu nezkazíš! Ten pocit sounáležitosti je fakt krásnej! Poznala jsem ho poprvé intenzivně na loňském VltavaRunu a teď jsem si to prožila znovu. Díky vám, holky!

Když už vidím Janču, jak vybíhá ze zatáčky, vytáčím na facetimu nemocnou Gábi, která byla celý den on-line. Ráno vstávala stejně brzy jako my, aby nás mohla od samotného startu podporovat, a proto jí teď připojuju, abychom do cíle doběhly ne ve čtyřech, ale v pěti i s touhle naší součástí! 😊

Na krk dostáváme medaile v podobě zvířete, které máme i na tričkách a které jsme si předem vybraly. V našem případě je to bystrá liška! Jdeme se společně vyfotit do cílové brány, na stupně vítězů, a aby toho nebylo málo, tak i k fotostěně! 😊 U stánku se trochu občerstvíme, a protože už zas celkem fouká, přesouváme se k autům. Tady David dopisuje poslední čas a společně se ještě zvěčníme u naší výsledkové tabule. Pak už rozloučení a všichni vyrážíme do svých domovů.

Jak už jsem zmínila, tak štafetový závod je úplně něco jiného, než když člověk běhá jen tak sám pro sebe. Nebo aspoň na mě to tak určitě působí. Byly jsme super tým, podporovaly jsme se, vtipkovaly jsme, byla to sranda, i když jsme se všechny nadřely asi jako ještě nikdy předtím. Myslela jsem si, že tenhle "omyl" s naším přihlášením na NoMen Run už se víckrát nebude opakovat, ale teď jsem přesvědčená o tom, že si to dáme i příští rok, protože to bylo skvělý! (a teda taky možná proto, že si vyměníme úseky a já už se nebudu škrábat na žádný hrad!!! 😊)

Díky moc všem organizátorům, kteří se na téhle akci podílí. Máte to parádně zmáknuté, klobouk dolů. I moje toitoikové kritérium (aneb je důležité mít si vždy kam odskočit) jste splnili na jedničku a to se moc často nevidí! 😊

No a strašně moc děkuju vám, holky! Makaly jste jako blázni a celý den jsem si díky vám užila na 100%!