Předposlední zastávka Winter Runu - Olomouc

Olomouc. Srdcovka. Vím, vím, to samé jsem psala před 14 dny i o Budějkách, ale prostě to tak je. 😊 Každé z těch krajských měst vnímám sice trochu jinak, ale závody v obou mám hrozně ráda. O budějovických důvodech už jste si mohli přečíst v mém předchozím článku, tak si teď pojďme shrnout ty olomoucké.

V první řadě jde o to, že zde mám část své rodiny. Tak jako jsem já dala vale Bolce a přesunula se do Krumlova, tak můj původem boleslavský bratranec se svou ženou změnili místo svého pobytu a přestěhovali se do hanácké metropole, kde se jim daří a rodina se jim krásně rozrůstá. Tím, že jsme takhle rozeseti po republice a že máme malé děti, které hodiny cestování v autech ještě úplně nedávají, do toho práce, koníčky, no každý to určitě znáte..., tak naše společná setkání nejsou příliš častá. O to víc se vždy těším, když se v Olomouci pořádají běžecké závody a my spojujeme příjemné (běh) s ještě příjemnějším (setkání s Jarinama).

Další důvod, proč se závody v Olomouci řadí mezi ty mému srdci blízké, je ten, že jsme se zde v roce 2016 po strašně dlouhé době viděli s Petrem a zároveň jsme s ním "společně" (uvozovky vysvětlím za okamžik) běželi čtyřkilometrovou trať. Teď trocha historie ohledně našeho přátelství. Petr s Davidem kamarádí asi tisíc let (zhruba podobně dlouho jako my dvě s Gábi) a všichni se společně známe díky minikárám. O této naší zábavě jsme už trochu psaly v sekci O nás - kdo nečetl, nechť napraví. Nás dvě začali tihle hoši na kárách vnímat až ve chvíli, kdy jsme byly "koukatelný" (což teď s odstupem času vlastně moc nechápeme, viz. fotogalerie ke článku #10yearschallenge 😊 ) Minikárovému sportu jsme každopádně vděční za, troufám si tvrdit velice dobré řidičské schopnosti a taky za pevná přátelství a to nejen za ta, o kterých teď píšu.

Leč se minikárám ani jeden z nás už nevěnuje plně a svezení z kopce na tomhle stroji je spíš takovým zpestřením jednou-dvakrát ročně, přátelství zůstala. Byly ale doby, kdy jsme o sobě věděli míň, resp. skoro vůbec. Prostě už ve svých životech řešíme i jiný problémy než jen to, jestli se v pátek večer zmažem v Rokosce po zelený nebo po jabku. 😊 A tak se prostě stalo, že jsme o Petrovi přes dva roky neměli ani čárku, až jednou takhle ve čtvrtek 24. února večer znenadání zavolal, David mu řekl, že v sobotu budeme v Olomouci, slovo dalo slovo, rázem bylo o jednoho účastníka olomouckého winterrunu 2016 víc a my se tak po letech zase potkali!

Na úvod jsme si vyslechli, že čtyřka je vzdálenost pro mimina, že by radši běžel osmičku, kvůli které by snad už mělo smysl zvednout se z gauče, ale že jsme to teda my, tak se obětuje a dá s námi i tuhle trapně krátkou vzdálenost... My najednou věděli, že za ty roky se tenhle náš kámoš ani trochu nezměnil (díkybohu!) a kecání je pořád ta nejlepší disciplína, kterou ovládá. 😊

Po startu jsme se drželi společně, zhruba 500m. Pak začal Petr mírně zpomalovat a při prvním zvlnění asfaltu, kdy jsme v nohách měli asi tak čtvrtinu tratě, musel náš kámoš, ten který byl ještě před pár minutama pomalu konkurent Jirky Homoláče na pražském maratonu, přejít do chůze a sáhnout si do kapsy pro náhradní plíce. 😊 No nebudu tohle jeho trápení dál rozmazávat, protože vím, že naše články poctivě čte a mohl by se z té vzpomínky nervově zhroutit. 😊 V cíli jsme na něj asi 10 minut počkali a byli jsme rádi, že přežil, že z jeho ženy nebude mladá vdova a z jeho dětí poloviční sirotci.

Skoro jsme si mysleli, že ho tenhle děsivý běžecký zážitek od jakéhokoliv dalšího rychlejšího pohybu v teniskách nadobro odradí. Ale co se nestalo! On se bičnul a dneska jako jedinej z nás ty osmičky fakt běhá a ještě v tempu, ve kterém my nedokážem běžet ani závěrečné čelíčko do cíle. Takže tolik na úvod a teď už se pojďme podívat na to, jak jsme si olomoucký závod užili letos.

Naše DCKM krumlovská družina (2K + DC) vyrážela v půl druhé z Budějovic a ve čtyři už jsme byli na místě. Kryštůfek usnul, jen co jsme nasedli do auta a probudil se před hotelem Flora v Olomouci, kde jsme bydleli, takže naprosto ideální stav. Po check-inu jsme hodili lehký refresh na pokoji, já si odcvičila výzvu (protože to, že jsi mimo domov, neznamená, že se budeš flákat!) a po chvíli vyrazil David vyzvednout Gábi, která z Prahy přijela vlakem. Následně nás s Kryštofem nabrali a všichni společně jsme jeli na večeři, kde už na nás čekala "olomoucká rodina". Tahle část příběhu by se mohla jevit jako nepodstatná, kdybych nepodlehla kouzlu gratinovaných ústřic na jídelním lístku. Byly vynikající, ale dávaly o sobě vědět celých následujících 24 hodin. :(

Po probrání všeho důležitého a po pořádném nadlábnutí, se pomalu nachýlil čas, aby David na nádraží vyrazil znovu, tentokrát pro Kamču, která přicestovala Leo expressem. Potom už se celá naše výprava vydala zpátky do hotelu, Kryštof si to zamířil rovnou do postele, my ještě chvíli poseděli, ale poměrně brzy jsme se všichni uchýlili ke spánku. Před usnutím jsem si říkala, že mám nějaký divoká střeva, ale přisuzovala jsem to vypitému prossecu. Ráno to nebylo o moc lepší, necítila jsem úplně ve formě, ale na druhou stranu to nebylo nic, co by mělo ohrozit můj start. Po snídani jsme se sbalili a vyrazili do Smetanových sadů vyzvednout startovní balíčky. Počasí bylo nádherné. I když ráno ještě mrzlo, okolo desáté už slunce svítilo na plné obrátky a začínal krásný téměř jarní den.

Vzhledem k tomu, že jsme se na facebookovém profilu dočetli, že to letos vypadá na rekordní účast, měli jsme tentokrát všichni registrace zaplacené dopředu. Jako téměř pokaždé nebyla u výdeje startovních čísel žádná fronta, všechno odsýpalo. Jen teda záchodů by mohlo být víc, tam jsme si s Kamčou chvíli postály a pro mě to nebylo úplně nejpříjemnější čekání (viz.včerejší ústřice).

Pak už lehké zahřátí, zaparkování Kryštofa do kočáru a zařazení do koridoru. Po výstřelu vybíháme všichni společně, ale jsme domluvení, že nikdo na nikoho nečeká, každý si jako vždycky běží podle svých možností. Před prvním kilometrem už vidíme (a slyšíme) na kraji trati Petra, který dnes díky kolonám dorazil o něco později. Holky se dostávají dopředu a pomalu se nám vzdalují. Tady by moje nohy i hlava ještě mohly, ale neustálé naklánění se ke Kryštofovi, abych mu podala piškot a neustálé vyprávění, kde co vidíme, je trochu náročný, takže to úplně neženu. Do toho mě pořád tak nějak tlačí ten žaludek. Každopádně běžíme s Davidem zatím spolu. To nám vydrží k prvnímu mostu (cca druhý kilometr), kdy já vím, že nahoru s kočárem nevyběhnu a jestli jo, tak ústřice uvidí podruhé světlo světa. Takže houknu na Davida, ať maká a já lehce zvolňuju. Nahoře je zase všechno dobrý, sbíhám do druhých sadů a jsem schopná zase Kryštofovi vyprávět o ptáčcích na stromech, atd. Po chvíli si ovšem místo sušenky mladý pán vyžádá dudlík a protože na mé vyprávění přestává reagovat, tuším, že spí. Na mostu zpátky do Smetanových sadů zase přecházím do chůze a to i přesto, že zdálky vidím Petra a tuším, že si za to vysloužím pokárání. Naštěstí je ale zaměřený na Davida, kterého mám pořád na dohled, uff 😊 Moje tušení, že mi dítě v kočáře chrápe (zcela mimo plán, měl spát až v autě po cestě domů!) Petr potvrzuje a přidává samozřejmě nějakou průpovídku o mém vycházkovém tempu. 😊 Protože cíl je pomalu v dohledu, nechávám se vyhecovat, zaberu a kočár v zatáčkách z mostu jede smykem. Na konci cílové rovinky vidím a hlavně slyším hlasité povzbuzování od zbytku naší výpravy, takže sice riskuju, že doběhnu s hnědou čárou na gaťkách nebo překvapením v nich, ale do cíle si zobnu ještě asi dva soupeře 😊

Trochu se vydýchám, zklidním rozbouřená střeva, uděláme společné fotky a pak už jdu vzbudit Kryštofa, protože představa tříhodinové cesty domů s bdícím dítětem, není úplně lákavá. Naštěstí se mi probuzení daří a koná se i dobrá nálada, takže po občerstvení se přesouváme zase ke startovací bráně a jdem zafandit strejdovi, který se vydává do svého osmikilometrového závodu.

Protože je Kryštof trochu odpočatý a taky proto, že je Petr strašně rychlý 😊 , tak zůstáváme na trati až do jeho doběhnutí a pak se všichni společně přesouváme k autům a vyrážíme na cestu zpět do svých domovů. Jediná Gábi se od domova naopak vzdaluje a pokračuje z Olomouce směr Ostrava, aby mohla večer zasednout na tribunu a neohroženě na Baníku fandit libereckým fotbalistům. 😊

Mám vůbec psát nějaké shrnutí? Myslím, že to asi ani není třeba. Závod byl skvělý, počasí fantastické, atmosféra úžasná, organizace výborná - tak jako vždycky!

Takže DÍKY MOC, OLOMOUCI! Těšíme se zase příště!