Půlmaraton České Budějovice 2018

A tak jsme to prostě zase dali! Neskutečný zážitek a pocit, který se nedá popsat, to si musíte prožít. Nebudu předbíhat a vezmu to klasicky pěkně od začátku.

Náš (můj, Davidův a Petrův) první závod dlouhý něco málo přes 21 km jsme absolvovali před dvěma lety, konkrétně 22.5.2016 v Karlových Varech. Rozhodnutí o tom, že to zkusíme, jsme učinili týden předem a tenkrát mi to přišlo dost last minute. Cíl jsme s Davidem měli jasný - PŘEŽÍT a ideálně dokončit závod do 3 hodin, což byl (a je) limit závodu, resp. doba dokdy běží časomíra. Petr byl už tenkrát výrazně rychlejší běžec a tím pádem byly i jeho ambice na trošku vyšší úrovni. 😊 Ale zkušenosti jsme s tímto závodem měli stejné, čti nulové.

Naběháno jsme celkem měli nebo jsme si to aspoň mysleli. Párkrát jsme si předtím zkusili zaběhnout 15 km, takže jsme věděli, že na tuhle vzdálenost máme a říkali jsme si, že ta poslední šestka už prostě nějak dopadne. Ať to víc nenapínám, do cíle jsme se s Davidem dostali v čase okolo 2:30, byli jsme nesmírně rádi, že to máme za sebou a zároveň jsme na sebe byli pyšní, že jsme to dokázali. Nebudu nikomu nalhávat, že jsme byli po závodě úplně fresh a mohli se jít vyklusat. Tak to rozhodně nebylo, ale na druhou stranu jsme druhý den normálně fungovali. No normálně... já jsem si chvílema připadala jako nějaká dravá šelma (nemluvím, o žádných sexuálních choutkách, nebojte :D) a prostě jsem potřebovala MASO, nejlépe syrové! K obědu jsem si den po závodě dala carpaccio a krvavý steak. Kdo mě zná, tak ví, že běžně se spokojím třeba s grilovanou zeleninou, takže tohle bylo fakt něco extra. 😊

Co se týče půlmaratonu v Českých Budějovicích, tak ten jsme si s Davidem v roce 2016 střihli formou 2runu. Běželo se 5.6.2016 a bylo dost velké vedro. Já jsem startovala a běžela tedy první desítku a musím říct, že dodneška cítím to horko, které sálalo z rozehřátého asfaltu na sídlišti. Neběželo se mi nic moc. Několikrát jsem musela přejít do chůze a předávku jsem viděla skoro jako fatamorgánu v saharské poušti. Po doběhu tohodle závodu jsem vůbec nedokázala pochopit, jakto že jsem před 14 dny uběhla jednou tolik.

Loňský rok pro mě byl ve znamení těhotenství a když se 4.6.2017 běžel budějovický půlmaraton, právě jsem začínala 9. měsíc. I přesun s Gábi (která mě ve štafetě s Davidem nahradila) na předávku na 10.km, byl pro mě dost náročnou aktivitou a celý druhý den jsem ležela s nohama nahoře, jak kdybych odběhla minimálně maraton v tempu keňských borců 😊

A teď už se konečně dostáváme k letošnímu ročníku, k ročníku 2018. První myšlenka, že bychom do toho mohli jít, přišla v neděli po skončení Vltava runu. Prostě jsem nějak cítila, že by to mohlo klapnout, že by to ty moje nohy mohly zvládnout. O svém nápadu jsem se zmínila Gab i Davidovi a oba dva mi víceméně řekli to samý, že jsem se úplně zbláznila, že máme za sebou VR a to poslední, na co oni teď myslej, tak je účast na půlmaratonu! Tak jsem se teda vrátila zpátky nohama na zem a během pondělního opadnutí běžecké euforie jsem jim byla vlastně vděčná, že mě v mých choutkách nepodpořili a že jsem se rovnou nezaregistrovala. 😊 Každopádně červíček stejně trochu hlodal.

Termín CBhalf se letos kryl s Běhej lesy Brdy, kam se chystali Petr, Kamča a ukecali i Gábi (nebylo to tak těžký, protože běh lesem, znamená běh v trailových botech a ty Gábi zatím nevlastnila, tudíž potvrzení její účasti představovalo nákup nových tenisek! 😊 ) a tak jsme si doma říkali, že bychom tam teda jeli taky a zase se se všemi viděli. V pondělí před závodem ovšem dostal Kryštůfek horečku a ač jsem zatím nevěděli, co a na jak dlouho to bude, bylo už tak nějak jasné, že ho nepotáhnem do Brd.

Horečka pominula ve čtvrtek a nám se rázem naskytl volný víkend v domácím prostředí. V pátek jsme si v rámci dne dětí zašli na zmrzku a od vedlejšího stolu jsme vyslechli debatu dvou manželských párů o zítřejším půlmaratonu. Po uložení Kryštofa ke spánku mi to nedalo, najela jsem si na fb na událost Mattoni České Budějovice Half Marathon 2018 a odpověděla asi na tři nabídky prodeje registrací. Během pár minut jsem měla jednu registraci potvrzenou a u dalších dvou mi paní sdělila, že mi dá vědět ráno. Začalo to vypadat nadějně. 😊 Teď ještě pořešit Kryštofa. Tady moc možných variant nebylo. Vlastně je jen jedna a tou je Davidova ségra, která se nám o něm postarala už během mé večerní etapy Vltava runu. No a měla volno i tentokrát. Do toho se mi ozval další prodejce registrace, že ji má stále k dispozici, takže jsem cca v deset večer nakráčela do obýváku s informací, že mám registrace na zítřejší půlku, mám i hlídání a v sedm večer startujem. Udělat takovýhle překvápko někdo mě, tak nevím nevím. David sice chvíli blbě koukal, ale pak to zpracoval a řekl "ok". 😊

Dopoledne tedy proběhlo v klasickém modu, točení se kolem dítěte. Kolem druhé začal v Krumlově takový slejvák a následně bouřka, že jsme chvíli váhali, jestli do ČB vlastně vůbec pojedem. Radar však ukazoval, že v sedm by to mělo přejít, takže jsme odevzdali dítě a vyrazili vyzvednout čísla. Už kolem čtvrté se počasí umoudřilo, začalo svítit sluníčko a díky dešti byl krásně pročištění vzduch - prostě ideální podmínky pro běh 😊

Startovali jsme oba ze sektoru G, čili z toho posledního pro největší borce. 😊 Dopředu jsme se domluvili, že poběžíme každý zvlášť, protože už víme, že si musíme síly rozvrhnout jinak. Zatímco já mám pomalejší začátek a umím zrychlit ke konci, David může běžet první kilometry rychleji a postupně zpomaluje. Takže výstřel, pac a pusu a jdeme na to. Startovní bránou jsme probíhali cca 2,5 minuty od oficiálního startu, ale stále za zvuku Vltavy a bouřlivého potlesku fanoušků a to je prostě neskutečně krásnej pocit! První kilometry mi ubíhaly strašně rychle! Udělala jsem pár kroků a už mi zas vrněly hodinky, že je za mnou další kilák (ANO, už mám na hodinkách nastavený kilometry - díky, Špachy!!! 😊). Nenechte se zmást, nebylo to tím, že bych běžela nějakým rekordním tempem, ale prostě to bylo celý takový příjemný a běželo se opravdu dobře. Frk frk, probíhám znovu zkrze náměstí a mám za sebou skoro 6 km. Na sedmém si říkám, že už je třetina za mnou a je to super. Nic mě nebolí, nikde mě nepíchá, ještě jsem ani nezastavovala na žádné občerstvovačce. Uběhne dalších pár kilometrů a jsem tam, kde jsem před dvěma lety předávala štafetu Davidovi. Uff a teď to přijde, teď mě čeká ten kopec, jak o něm všichni mluvili. V téhle části Budějovic jsem nikdy nebyla a kopec "na Číně" jsem tak nikdy neviděla ani z okýnka rychlíku, ale prej to není nic moc příjemnýho. Takže na desátým se poprvé napiju, resp. si vypláchnu pusu a jdu na to. Když to začne mírně stoupat, trochu zvolním a čekám, že za následující zatáčkou to teprve přijde a.... ono nic! Je to pořád jen mírné stoupání, které vyběhnu jako prd a když za chvíli vidím ceduli s nápisem 13 km, začnu se děsně usmívat. Připadá si trochu jako zdrogovaná, ale zaplaví mě najednou takovej zvláštní krásnej pocit, že to dám! Myslím na Kryštofa, nejen co asi dělá, ale hlavně na to, jak byl vloni ještě v břiše a já vůbec nevěděla, co bude, natož jestli budu ještě někdy běhat a jsem v tu chvíli vděčná i svýmu tělu, co všechno zvládlo a zvládá. O těhle pocitech to běhání asi má být!!! Nebo mi možná na tý občerstvovačce něco hodili do toho pití, nevím.... Ale je to fajn 😊

Čtrnáctej kilák je zas skvělej, protože vím, že jsem ve dvou třetinách a vracím se zpátky do centra mezi spoustu skvělých fanoušků. Zhruba na šestnáctém kilometru mi to ale najednou přestává utíkat samo, jako to bylo doposud a dokonce mě začínají i trochu tahat lýtka. Mám před sebou poslední pětku - to je vzdálenost, kterou běhám normálně, tak jakýpak copak. Na osmnáctým ale začíná přituhovat ještě o něco víc. Na občerstvovačce si beru tentokrát i houbičku na osvěžení obličeje, zpomaluju, snažím se myslet na to, že už je to fakt jen kousek, hlavě se ale prostě nechce. Potkávám Davida, který už běží proti mně, zamáváme a aspoň na moment myslím na něco jiného než na bolavé nohy. Chvíli na to mě předbíhají vodiči na 2:10, tak se zkusím držet s nimi, ale nejde to, musím ještě o něco pomalejc. Proběhnu kolem cedule s dvacítkou a přejdu v chůzi. Na pár vteřin, ale strašně mi to pomůže. Za chviličku už se zas rozbíhám a vím, že teď už poběžím až do cíle. Když zahnu k poště na kostky, začnu dost cítit i kotníky, ale už je to jen 400 metrů!!! Slyším moderátora, mobilizuju všechny poslední síly, které mám no a co myslíte - v cílové rovince si ještě zobnu nějakýho chlapíka, který běží přede mnou 😊 Dobíhám v čase 2:11 a ten pocit se zase nedá slovy popsat. PECKA!!! Beru medaili, vodu, potkáváme se s Davidem, který nakonec doběhl asi 2 minutky přede mnou. Chvíli se zastavíme a když se máme znovu rozejít, málem upadnu. Strašlivě mě bolí lýtka! Ok, takže prostě nesmím zastavovat. Zakousnu pomeranč, uděláme nějaké cílové fotky a vyrážíme do úschovny, abychom se převlékli. Po cestě potkáváme Špachyho, který už byl na masáži, vyzvedl si bagetu...možná si skočil i do kina, no prostě byl v cíli o chlup dřív 😊 Hodíme ještě společnou fotku i s ním a pak už hurá domů.

Trochu jsem to dneska protáhla, takže na závěr stručně a jasně. Půlmaraton v Českých Budějovicích 2018 stál za to, trať i organizace byla skvělá, zaběhla jsem si osobák a říkám si, jestli by nebylo pěkný udělat si z tohodle závodu takovou nějakou každoroční tradici....