RunTour České Budějovice 2020

27.07.2020

Konečně zase závod! A konečně zase nový článek! Ve čtvrtek jsem byla dotazovaná, jestli ten blog ještě máme... 😊 MÁME, ale tím, že závody, o kterých píšeme nejčastěji, byly rušeny a když už se později nějaké konaly, tak nám pro změnu nevycházel čas, tak moc nebylo co psát. Ale to se teď snad změní!

Letošní budějovická RunToura se měla konat již v polovině března, ale Covid tomu chtěl jinak, takže jsme si na závod na jihu Čech museli počkat o 4 měsíce déle. Když se však minulý týden začaly opět šířit zprávy o rapidním nárůstu počtu nakažených, skoro jsem se dala na modlení, aby tento druhý termín skutečně vyšel, protože nejen já, ale především náš Kryšfot se na závod fakt moc těšil.

Teď trochu předběhnu, ale mám potřebu napsat to hned v úvodu. Během svého závodu jsem totiž já sama hned dvakrát přímo pocítila lidskou neohleduplnost a jsem přesvědčena, že to je právě jeden z hlavních problémů, proč čísla nakažených rostou. Já rozumím tomu, že se při běhu někdo potřebuje vysmrkat nebo si odplivnout, ale fakt je nutný jen otočit hlavu a frknout to za sebe, resp. přímo na toho, kdo běží za vámi?! Opravdu je problém udělat dva kroky stranou, abych neohrožovala další běžce?! Nebo se aspoň nejdřív podívat, jestli za mnou někdo neběží? Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle je prostě nechutný za běžnýho stavu, natož v situaci, která je teď. Možná jsem zbytečně optimistická, možná jsem trochu naivní, ale chci věřit, že to někteří nedělají schválně a právě proto to tu píšu a doufám, že se nad tím ti, kterých se to týká, aspoň zamyslí. #jednounaivkanavždynaivka 😊

Teď už ale zpátky na začátek. Moji a Davidovu registraci jsme měli vyřešenu z března. Během celého týdne se David intenzivně pokoušel mě ukecat, abychom si to vyměnili, aby on běžel pětku a já desítku. Zkoušel to po dobrém, lichotkami ("Ty máš natrénováno, běháš parádně, vyměníme si to a ještě si dáš osobák, uvidíš!") i po zlém, výhružkami ("Jestli si to se mnou nevyměníš, tak já na tý trati umřu a zůstaneš s dětma sama!), ale byla jsem neoblomná. 😊 Jediný, koho jsme museli zaregistrovat, byl Kryštof, ale vzhledem k tomu, že dětské závody jsou bez omezení, tak jsme si řekli, že to vyřešíme až v sobotu přímo na místě.

Start závodu na 500m pro kluky byl v 9:25. Z Krumlova jsme tedy chtěli vyrazit v osm, abychom to měli všechno v klidu a pěkně to stihli. To se nám se dvěma dětma a ještě se psem samozřejmě úplně nepodařilo a na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích jsme se uřícení přihnali za deset minut devět. U stánku s novými registracemi byla trochu fronta, takže jsem na řadu přišla přesně v devět hodin a bylo mi řečeno, že je pozdě, že je startovka odeslána do systému a že mám smůlu. Bylo mi to hodně líto, protože náš malej závoďák asi tak od středy nemluvil o ničem jiném, než že ho v sobotu čeká závod, že sám zvládne oběhnout celé náměstí, že od Rákosníčka dostane medaily a já mu teď mám říct, že nepoběží! Snažila jsem se paní vysvětlit, že na startovce ani být nemusí, že jde jen o to, aby měl na tričko číslo a v cíli dostal medaili, ale pochopení jsem se nedočkala. Samozřejmě si uvědomuju, že je to moje/naše chyba, měli jsme tam být včas, ale na druhou stranu jsem doufala, že to nějak přeci jen půjde. Paní na registracích byla sice nekompromisní, ale já jsem byla zase dost vytrvalá, takže po chvíli jsem si vyžádala někoho z vedení, kdo by mi pomohl Kryštofa na start přeci jen dostat. Naštěstí přišel pán, který všechno pochopil, číslo mi dal a řekl, ať se ozveme po závodě a že ho normálně i zapíši do výsledků. Tímto mu tedy ještě jednou strašně moc děkuju za ochotu a vstřícnost a jsem ráda, že na přístupu vedení RunToury se za těch 5 let, co s vámi běháme, vůbec nic nezměnilo a jste pořád lidští a milý. 😊

Kryštofovi připevňujeme startovní číslo na triko a jdeme očíhnout závod holčiček, aby náš závodník věděl, co ho čeká. Před startem kluků se potkáváme s rodinou Špachmanů, takže ještě společné foto celé naší juniorky a pak už nejmladší borci vyráží do koridoru. Ačkoliv doma byl náš malý běžec na tuty přesvědčenej, že tentokrát poběží úplně sám, nakonec se rozhodl, že doprovod táty bude jistější. 😊 Vojtík to viděl podobně, takže David se Špachym vyráží na trať společně s klukama. Výstřel a už si to ženou! Aby byla trať dlouhá opravdu celých 500m, zabíhá se ještě na otočku do ulice vedle náměstí a tam náš běžec maličko ztrácí motivaci 😊 , ale jakmile už je cílová brána na dohled, pouští i Davidovu ruku a pro medaili si dobíhá přeci jen sám. A je na ni náležitě pyšnej! 😊

Pak ještě počkáme na závod starších chlapců, kde má náš tým zastoupení v Matym Špachmanovi a potom už se přesouváme k Černé věži, abychom Kryštofa odevzdali na hlídání. Protože mezi dětské a hlavní závody je vložený ještě rodinný běh na 3km, tak máme víc jak dvě hodiny čas do startu mého pětikilometrového závodu. Využíváme služeb místní kavárny a občerstvujeme se venku na zahrádce. Tohle posezení s kávou v ruce nám jde poměrně dobře, takže se ani nenadějeme a je čtvrt na dvanáct, čili nejvyšší čas, jít se převléct a pomalu se chystat. Slunce pere na plný pecky a je fakt vedro. Beru teda jenom tričko, kraťasy a potítko a ve tři čtvrtě už stepuju ve frontě na toiku. Potom už jen pusu Lindě a Davidovi a jdu ke startu. Po cestě se ke mně připojují vodiči, ale s žádným z nich dneska běžet neplánuju, jen si je pohlídám a zařadím hezky někam mezi 25 a 30 minut.

Dvanáctá odbila, výstřel padnul a my vyrážíme. Tím, že jsem poměrně vpředu startovního pole, tak se nemusím nijak zásadně vyhýbat pomalejším běžcům a od začátku si běžím svoje klidné tempo. Rekordy trhat nehodlám a závod si chci užít. Už od startu mám před sebou starší paní, která je podle postavy evidentně celoživotní atletka. Rychlost máme zhruba podobnou, takže se jí držím, aniž bych vlastně chtěla. Za zimním stadionem je označen první kilometr a za chvíli nás čeká první most přes hlavní silnici do Stromovky. Vybíhám ho překvapivě snadno a za chvilku už mi hodinky hlásí druhý kilometr. V parku je občas nějaký strom, který hází stín, což dost oceňuju. Na občerstvovačce moje "parťačka" zastavuje na pití, zatímco já běžím dál. Překvapivě je ale v cukuletu zase u mě! Před mostem u Kauflandu máme třetí kilák a já začínám být nějaká zmožená, takže si slibuju, že ten kopec (most) můžu úplně klidně vyjít. Garmin connect stejně už pár dní nefunguje, takže se nebudu muset nikomu zpovídat za ty červené puntíky v tempu. 😊  Jenže rázem mi dochází, že jsem ještě nepotkala ani jednoho ze svých fanoušků a že budou určitě natolik zákeřní, že na tom mostě budou čekat, takže ho teda taky vybíhám. A dobře dělám, protože Špachy na něm je a fotí! Chvíli poté na mě mává i zbytek mého publika, ani se nenaděju a jsme na čtyřce. U tenisových kurtů na nás ještě čeká překvapení v podobě hasičů, kteří nás zkrápí vodou. Je to fajn, ale já z nějakýho neznámýho důvodu zatajuju dech, když probíhám tou sprškou a pak mi trvá, než zas najedu na pravidelné dýchání.

Přes most se vracíme zpátky do centra, zatáčka u hotelu Budvar a už vbíháme na kostky, takže cíl je skoro za rohem. Paní atletka běží pořád vedle mě, je fakt dobrá (večer doma zjišťuju, že je to vítězka své kategorie Ženy 60-69 let!!!), ale ač jsme spolu strávily celou trasu a bylo by možná hezký to společně doběhnout i do cíle, tak v posledních metrech se ve mně probouzí závodní duch a musím jí dát. A s ní teda ještě další dva soupeře! 😊 Prostě čelíčko par excellence, co si budem povídat! 😊 Beru si vodu, nějaké ovoce a procházím se po náměstí, dokud nezahlídnu Davida s kočárem. Přebírám Lindu, kterou záhy v kočárku i uspávám, David se jde převléct, pak se společně se Špachym rozklusávají a ve 13:30 už vyráží do svého desetikilometrového závodu.

Jsou tak rychlý, že se s Mončou a dětma ani nestihneme přesunout na nějaký úsek trati, kde bychom jim zafandily. No dobře, možná bysme to stihly, kdybychom si nedávaly ledový kafe a zmrzku, ale i když kluky nevidíme na trati, o to intenzivněji na ně samozřejmě myslíme. 😊 Minutku po čtvrt se cílovou rovinkou prožene Špachy a chvíli po něm protíná pomyslnou cílovou pásku i David.

Necháme kluky vydýchat, a protože ta zmrzlina byla vážně vynikající, tak na ni vyrážíme ještě jednou. U toho posloucháme vyhlašování vítězů a následně i tomboly. Štěstí se nás sice neusměje, ale i tak odcházíme z budějovického náměstí s úsměvem na rtech, s endorfiny proudícími v těle a jsme bohatší o zážitek z dalšího prima běžeckého závodu.

Touto cestou bych tedy opět ráda poděkovala všem, kteří se podílejí na organizaci RunTour. Nejen za ochotu a pochopení kolem dětské registrace, ale obecně za to, že má díky vám všem ten závod tak fajn atmosféru a je s vámi opravdu radost běžet. 😊 Jsme vám věrní už pět let a věřím, že i nadále budeme pravidelnými účastníky nejen budějovického závodu.