Summerauerlauf - první běžecký výjezd za hranice

23.09.2018

Nezbývá než se smířit s tím, že o startu na závodě se dozvím maximálně pár hodin předem. V tom lepším případě teda, někdy se může jednat i o minuty aneb náš další last minute závod. 😊

Že se běží "něco" v Rakousku a chystají se tam Špachy, Milda a Klárka jsme věděli od úterý. Od stejného dne jsme ale také věděli, že počasí se má na víkend zkazit, takže nějaký tajtrdlíkování s Kryštofem (kterého stále ještě neopustila rýma z minulého týdne) v dešti a zimě jsme v plánu neměli. Sobotní ráno se ovšem neslo ve slunném duchu a po hodinovém chození po lese a sbírání hub jsme doma vyhodnotili, že vlastně odpoledne nemáme co dělat a do toho Rakouska bychom přeci jen mohli zajet. Běžecké oblečení jsme si sbalili oba dva, leč bylo už dopředu jasné, že poběží jenom jeden a druhý bude mít službu s mini šéfem. Zhruba dvě hodiny před startem jsme si v autě střihli, přičemž já jsem prohrála. Prohra ovšem překvapivě znamenala možnost běžet. Ikdyž své dítě bezmezně miluju, tento týden se mu prořezávaly hned dva zuby najednou a věřte, že i představa 40 minut bez něho pro mě znamená výhru. 😊 A to i přesto, že jsem od minulé soboty léčila pochroumané chodidlo a od pražskoplzeňské štafety jsem proto nevyběhla ani jednou.

Do závodu jsem nastupovala s tím, že vždycky holt někdo musí být poslední a mně poslední flek vůbec nevadí. Opravdu jsem neměla tušení, jestli to je závod profíků nebo tam budou i nějací pomalejší hobíci a fakt mi to tentokrát bylo úplně jedno. Bylo krásně, tak jsem si to prostě chtěla jen užít. O trati jsem kromě toho, že měří 7 km (v cíli se ukázalo, že mi s touto informací David kecal a bylo to "jen" 6,7km 😊 ), nevěděla lautr nic. Dobře, dobře, ještě jsem na fb viděla jednu fotku, která zvala na tento závod. Byli na ní běžci v kopci na louce. Při zahřívání před startem jsem teda trochu okukovala nohy všech závodníků, abych zjistila, jestli zvolit silniční nebo crossový boty. Nakonec vyhrály silnice.

Startovací brána byla zároveň i branou cílovou, takže bylo předem jasné, že úvodní zhruba půlkilometrové klesání po polní cestě nás čeká na samotný závěr, ovšem opačným směrem - do kopce. Z polňačky jsme pokračovali cca do 2. kilometru po asfaltce, pak jsme zahnuli do lesa, z lesa na louku, zpátky na asfalt a pak už nahoru do cíle. Trať byla strašně příjemná, ale upřímně nevím, jestli bych si ji tak užila, kdybych ji znala dopředu. Bylo tam pár mírných, ale táhlých úseků, na které bych se bývala asi moc netěšila. Takhle jsem je jednoduše přijala. 😊 Zároveň bych ale při znalosti trati věděla, že tam není žádný mega kopec (kterého jsem se dle fotky obávala) a tak bych se tolik nešetřila...

Co mě hodně potěšilo, tak byl fakt, že do těch kopečků mě nikdo nepředběhl a naopak jsem to byla já, kdo se během nich posouval kupředu v rámci startovního pole. Na posledním rovném úseku před tím závěrečným kopcem nahoru, jsem si zobla hned tři kousky 😊 Sice jsem si říkala, že to asi není úplně nejchytřejší, že se za mě zavěsej, já je vytáhnu nahoru a v cílové rovince mi pak natrhnout ..... vy víte co, ale kdo se bojí, se*e v síni a já jsem to prostě takhle zkusila. 😊 No a ono to vyšlo! Ten kopec byl teda opravdu protivnej, ale zhruba v půlce stáli naši malí i velcí fanoušci a jejich povzbuzování mě dost nakoplo. Když jsem byla pár metrů před cílem, zjistila jsem, že povzbuzování okolí nepatří jen mě, ale že mi na záda dýchá někdo z těch, které jsem předběhla pod kopcem. To mě samozřejmě vyburcovalo k závěrečnému sprintu a učebnicovému čelíčku - na kterém se v našem týmu dost lpí 😊 takže i čelíčko splněno!!!

Celý závod probíhal ve skvělé atmosféře, zázemí bylo super, záchodů dostatek, k dispozici byly i sprchy, zhruba v půlce tratě bylo k dispozici pití, občerstvení po závodě výborné (ovoce, domácí buchty, muffiny, ionťáky), ... Ovšem největší pecka - na šestém kilometru hrála živě místní dechovka, která se potom přesunula do prostoru cíle a tedy ti byli opravdu boží! 😊

Po doběhnutí posledního běžce probíhalo vyhlášení dětských závodů, které se konaly před závodem hlavním. Překvapivě, ale poté nenásledovalo vyhlašování dospělých. To se totiž mělo uskutečnit v tamější sokolovně až od 19. hodin, čili zhruba za hodinu a půl. Tento čas byl ale pro náš už trochu nevhodný kvůli Kryštofovi (mytí, krmení, ...) , takže jsme se vyhlášení dětských kategorii sbalili a odjeli domů.

Okolo čtvrt na osm psal Špachy, že jsem byla vyhlašovaná a co víc, umístila jsem se ve své kategorii na třetím místě. 😊 Vůbec nechápu, jak byly kategorie rozděleny, ani kolik nás v té mé vlastně bylo (tipuju, že víc jak tři nejspíš ne 😊 ), ale můj první zahraniční závod mi přinesl i mou první bednu. Nebyla jsem ale sama, kdo se umístil. Klárka svou kategorii dokonce vyhrála a DCKM se umístil v týmech na druhém místě!!!

Sečteno podtrženo, bylo to krásné a taky super úspěšné odpoledne plné překvapení. 😊