Vltava run 2019, 3. část

ONEN SVĚT. Tak se jmenuje místo, které pro posádku našeho auta zajistil kapitán. Chtěla jsem napsat, že to bylo naše ubytování, ale ubytovat jsme se vážně nestihli 😊 S příjezdem v půl druhé a odjezdem v půl páté to nebylo ani přenocování. Byl to azyl na tři hoďky, protože stále máme za to, že i na tak krátkou dobu se vyplatí se natáhnout, vylézt z auta a v relativním klidu se aspoň na chvíli poválet. Na to samozřejmě myslí i pořadatelé, a tak je na trase závodu k dispozici tělocvična, kde se dá tohle absolvovat taky. Akorát tam chybí ten klid a postel, a do těchto dvou "drobností" my rádi zainvestujeme. Po příjezdu na Onen svět zjišťujeme, že pan majitel má pod čepicí, neb zatopil v krbových kamnech a připravil sušáky. To zatopení v kamnech byla taková pecka mezi oči z té do kostí zalezlé zimy, že se nám až dělalo mdlo. Ale na spaní a prohřátí, bomba.

Sedm lidí a jedna sprcha. Já to řeším po svém: v mikině a teplákách zalézám do postele, protože být za princeznu na těch pár hodin se už nevyplatí. Sprcha proběhla po doběhu v podobě vlhčených ubrousků. A že jsme celý víkend za prasáky, s tím se už tak nějak počítá. Usínám skoro okamžitě, poslední co slyším je, že sprcha neodtéká, takže se vážně nevyplatilo čekat. Budíček za dvě a půl hodiny je nemilosrdný, ale není zbytí. Oblékat se nemusím 😊, takže zuby a tašku do auta. Cestou potkávám Kačku dřepící/klečící vedle auta a chystající se poslat svoji dávku živin záhonu před apartmánem. Verča, kterou za chvíli čeká start, se snaží rozhýbat koleno a nevypadá to dobře. Na předávku odjíždíme, Verča bere ortézu a s obrovským odhodláním (a skrývanou velkou části bolesti, protože nás nechce strašit) jde do toho. Jsme domluveni, že ji cestou počkáme, řekneme si, jak to vypadá a kdyžtak za ní někdo zaskočí a doběhne její úsek. Zároveň řešíme Kačku, která je zelená jak sedma a rozhodně ne závistí, že už Verča může vyrazit. Ale na Kačku je ještě čas, dostala svěřený poslední úsek, což je ještě daleko. Taky dostáváme echo z druhého auta, že Kuba zvracel a Špachy se svíjí v křečích a horečce. Lazaret DCKM :( Jakoby to brutální počasí nestačilo... K běhu a řešení úseků nám tak přibývá starost v podobě čtení pravidel ohledně zranění běžce, jeho náhrady, možnosti kombinace běžců za sebou, apod. Tohle jsou pasáže, o kterých v pravidlech víte, ale nechcete je detailně znát. Verča se rozhodne svůj úsek dokončit, v místě, kde ověřujeme její stav se trať zvedá do kopce a to ji vyhovuje. Nejhorší je běžet z kopce. To ji bohužel v samém závěru čeká, ale vydrží a dobíhá. Všichni ji tleskáme, předpokládám, že Kačka zaparkovaná na TOIce taky 😊 a Petr vyráží na svoji (zatím) poslední štaci. My se přesouváme do Kamýku nad Vltavou, kde startuju já. Zas nějaký ten taneček na zahřátí, protože je půl sedmý a navíc se Petr fláká... vůbec nedodržuje limity, které mu dal kapitán, a to stylem, že jeho TOP časy bez jeho vědomí ještě trochu zkrátil 😊😊😊

Když se konečně uráčí dorazit, sundám vestu, čelenku i rukavice nechávám a vyrazím. Ze začátku u řeky hodně fouká, ale pak vyběhnu kopec, což mě zahřeje a zároveň jsem v závětří. Vzhledem ke stoupající teplotě těla se rozhodnu sundat rukavice (ano, až po 4 km!), ale nevím kam s nima, kapsy nemám, tak si každou rukavici chytnu do jedné ruky. Asi po km začíná zase stoupání a já cítím, že bych mohla předběhnout toho kluka přede mnou, jdu kolem něj, pozdravím, on mě, načež když už jsem před ním, tak se mě zeptá: "Prosímtě, viděl jsem dobře, že máš v každý ruce činku?" Tři vteřiny než mi to dojde, kouknu na dlaně, kdy v každé je svítivě barevná rukavice a vzpomenu si na ty barevné fitness činky a začnu se smát. Třetí úsek, chlad prolezlý i kostmi skrz na skrz, v nohách přes 25 km a já bych si táhla do těch kopců činku? Upřímně se směju, co mi zmrzlý úsměv dovolí a týpkovi děkuju, že mě tak pobavil. Ten mi odvětí, že na Vltava runu jsou vidět různí blázni, takže mu to až tak divná otázka nepřijde... 😊 S tím souhlasím a kroutíc hlavou (při vzpomínce na všechny, kdo při předávce dělají angličáky či podobně blbnou) odbíhám...  Předávka na Davida a ... já mám hotovo. "Sprchnu se" vlhčenejma ubrouskama, navleču se do všeho, co mám na víkend sbaleno, protože zimnice spojená s únavou neúprosně útočí, zaroluju se do deky a teď už dělám "jen" support. Ve Štole Josef se pokocháme výhledy na Slapy, posnídáme bábovku ze stánku na předávce a už vyhlížíme Davida, jestli to zase pustí z toho kopce tak jako loni Kuba. Ten letěl jak neřízená střela, že jsme už chtěli natahovat záchytnou síť 😊 David se toho taky nebojí, takže předává ve smyku Kamče, která má před sebou úsek, jehož se nejvíc obává... Třetí, tudíž pro tělo nejtěžší, terénní a zároveň hodně kopcovitý. Nevíme, za co si ho letos vysloužila. Loni ho běžel Petr a ten Kamče barvitě vylíčil, jak krutej ten úsek je. No, ne každej kamarád je do nepohody, že? 😊

Protože už nemám jiné starosti, ujímám se repráku a hudební produkce. Kamči se ptám na písničku na přání a poručí si Hrobaře. Jedeme do Živohoště, kde se potkáváme s druhým autem. Špachy se rozhodl svůj třetí úsek běžet i přes zdravotní trable, ale musí nám všem přísahat, že poběží s rozumem, opatrně a kdyby bylo cokoliv špatně, střídá ho Milda. Jdu Kamče naproti s reprákem a Hrobařem a vypadá to, že písnička je vhodně zvolená, ten úsek byl fakt zlý... Ale Kamča už to má za sebou, dala to a to je jediný, na čem teď záleží. Špachy vybíhá jako normální smrtelník 😊 a je zodpovědný nejen dokud ho máme na očích, ale i potom. Neblázní, jak má ve zvyku (neb běhá denně cca tolik, kolik já najezdím v MHD po Praze), protože ví, že to vidíme na Garminu a pěkně by to schytal! 😊

Aby druhé auto nebylo v časovém presu, bereme jim Kubu, vezeme ho na další předávku zatímco oni už frčí na předávku Slapy. Kubovi zafandíme na mostě u elektrárny nad přehradou a jedeme do Vraného. Času máme dost, tak si aspoň odpočineme na parkovišti u předávky a na chvíli vypne i Eda-řidič. Ve Vraném jsme s předstihem 2,5 hodiny, přičemž už víme verdikt Kačky a jejího běhu. Poběží začátek úseku a pak jí vystřídá Petr a dotáhne náš tým do cíle. Už tak je to od Kač obrovská odvaha, protože by mohla hrát v reklamě smrt, ale nechce se vzdát. Protože máme všichni rozum (noo, tak dobře, možná nemáme, ale tváříme se jakože jo), nepřemlouváme ji, že by si spíš měla jít lehnout na ARO 😊 Já, Eda a David odcházíme najít místo, kde bychom si dali kafe, polívku nebo prostě NĚCO, v autě si odpočinek a spánek střihnou Verča, Kamča, Kačka a Petr. Spánek trochu pomohl, Kačka už nevypadá jak týden stará mrtvola, ale jen včerejší, takže se oblíknou a jdou s Petrem na to. Kačka přebírá od Jirky, vyráží a my to najednou zase víme. Je to tady. To, co nám přišlo "nekonečný" ve chvílích, kdy jsme běželi své úseky, měli jsme promáčené boty, byli jsme prochladlí a zároveň zpocení, je u konce. Zbývá hodina a letošní VR zase bude minulostí... Teď ale ještě není čas na to se dojímat. Vezeme Petra na místo určení, hlásíme pořadatelům výměnu běžců. Vysadíme ho u silnice a frčíme. Kačku přiveze její osobní řidič. Holt, tyhle její každoroční výsady jí pořád tolerujeme. Loni kvůli Kryštofovi, letos kvůli zdravotní indispozici. Co se asi na nás vymyslí příští rok...? 😊 My uháníme na parkoviště, navléknout týmové dresy přes mikiny a bundy a k cílové bráně. Kačka přijíždí včas, jdeme na začátek cílové rovinky, Petr přibíhá, my se k němu přidáváme, společně probíháme cílovou bránou a dojetí propuká naplno.

Zase jsme tu byli... zase jsme to dali. Podruhé v cíli a přitom je to úplně jiné, nové. Byl to sakra jiný závod než náš první v roce 2018, který byl horký a zalitý sluncem, jak na nebi, tak co do zdravotní pohody týmu...

V cíli jídlo, kafe. Teď už každý může všechno na co má chuť, nemusí přemýšlet, jak mu to sedne do žaludku a prožene ho to na 7.km 😊 U toho povídáme, choulíme se k sobě a nikdo nechce být ten, kdo řekne: tak kamarádi, je konec, měli bychom jít... Ale víme, že většina týmu v Praze nekončí a má před sebou ještě dlouhou cestu, takže to přece jen rozpustíme. 

Ještě několik dnů si píšeme zážitky, hodnotíme, posíláme fotky, hlásíme ztráty a nálezy, ale postupně komunikace k VR utichá... Ale pozor, ne proto, že my spolu KA jenom na tuhle květnovou štafetu, ale proto, že před sebou máme další výzvy a závody. Běhej lesy, budějovický půlmaraton, Římovský běh, Běh na Kleť, duatlon, triatlon,... Možná jste nás potkali. Poznávací znamení je jasné: naše týmová trička. Protože...

MY JSME #DCKM a jsme na to pyšní!