Vltava run 2020 POPRVE

Máme za sebou druhý květnový víkend. Víkend, který měla spousta běžeckých nadšenců ve svých diářích vybookovaný několik měsíců dopředu. Víkend, který je sice v první půlce roku, ale pro mnohé závodníky je vrcholem celé běžecké sezóny. Zkrátka víkend, kdy se měl uskutečnit náš oblíbený štafetový závod ze Šumavy do Prahy - Vltava run. Místo čtvrtečního balení a následného transportu na své úseky jsme ale díky nastalé situaci způsobené virem COVID-19, měli zůstat sedět doma na zadcích. A TO MY NEUMÍME! 😊 Takže jsme se rozhodli, že když nemůže #DCKM tým běžet Vltava run oficiálně, zkusíme to tedy jinak, po svém. A právě o tom bude dnešní článek. 

Prvotní myšlenka, že bychom něco podobného mohli zorganizovat, se vyklubala v hlavě koho jiného než Davida. Na podobně šílený nápady on je totiž expert! 😊 Protože tušil (a tušil správně), že by se u mě s velkým nadšením nesetkal, tak se radši spojil nejdřív se Špachym. Ten je taky pro každou bláznovinu, takže i jemu ta myšlenka přišla senzační. 😊 Následně oslovil Gábi, která se v letošním roce pasovala do role neběžící kapitánky. Podle mě právě Gabčina pasivní účast na letošním ročníku byla rozhodující, aby i ona udělila svůj souhlas s #DCKM fake Vltava runem. Její nohy to totiž nebudou, kdo to bude muset odmakat! 😊 Zároveň chlapcům poskytla své IT služby a připravila tabulku, na přiřazení úseků a zapisování časů, tak jako když běžíme skutečnou štafetu. Následně ti tři jednotlivé úseky rozlosovali a nám ostatním v pondělí 27.4.2020 do společné VR komunikace dorazila zpráva o konání závodu.

K překvapení všech třech výše zmíněných členů velitelství ale zbytek týmu zas takovým nadšením neoplýval. Podmínky byly totiž nastaveny dost přísně na to, že mělo jít pouze o soukromý "sranda závod". Jediné co bylo povoleno, bylo odběhnutí stanovených úseků kdykoliv během zmíněných 2 dnů a po domluvě jsme si případně mohli úsek s někým vyměnit. Jinak platila pravidla stejná jako při ostrém běhu - pouze jeden úsek v jedné rotaci, nesmíš běžet dva úseky po sobě, atd. Nejdřív jsem se doma ozvala já, že je to nereálné, za což jsem byla označena za negativistku, která není pro žádnou legraci! (poznámka pod čarou - tahle negativistka má doma dvě děti, z toho jedno čtyřměsíční mimino, které co dvě hodiny kojí - ve dne i v noci - a vyrazit si proto na Šumavu nebo někam ku Praze, znamená s sebou to, minimálně jedno, dítě vláčet, ale v tom DC neviděl žádný problém. To jen abychom si všichni rozuměli 😊) Následně se však postupně ozvalo i pár dalších členů, že mají rodiny, práci, plány... a že by se sice rádi nějakým způsobem zúčastnili, ale vyrazit jen tak přes celou republiku kvůli cca 30 kilometrům, je prostě trochu náročná sranda. 

Tyhle argumenty evidentně zafungovaly, a tak se ve středu velitelství rozhodlo podmínky trochu zmírnit. Úseky jsme se mohli vybrat sami, aby nám to vyhovovalo časově i místně (stále však v rámci ofiko trati VR). Záhy se však ukázalo, že to problém úplně neřeší, protože pokud máme běžet po trase závodu a dodržet účast v rotacích, tak třeba takový Skořic to má na svůj první úsek z místa bydliště cca 400km (když by si vzal poslední úsek první rotace). 😊 Ve středu večer jsem to opět zkusila nadhodit doma, ale zase jsem nebyla vyslyšena, resp. jsem se dozvěděla, že "pořád na všem hledám jen to špatný!" Sorry jako! 😊 Teď už se při psaní usmívám, ale určitě chápete (ženy obzvlášť), že rozchod byl na spadnutí! Ve čtvrtek se ovšem na dotaz, zda je možné běžet úsek s dodržení kilometrů někde jinde v republice, dočkal Petr odpovědi, že když to jinak nejde, tak teda jo! Ahaaaaa, najednou a bez průpovídek!!! 

Takže abyste v tom měli jasno. Nakonec byla pravidla rozvolněná a závěr byl takový, že si každý podle sebe vybere úsek/úseky, které je schopen zaběhnout a ty si zarezervuje ve sdílené tabulce. Kdo má možnost, běží po trati Vltava runu, kdo nemůže, běží si kdekoliv v republice (případně v Rakousku, Mildo 😊), ale dodrží vzdálenost jednotlivých úseků, které se vybral. Jo a může se běžet bez roušek! 😊

V pátek ráno tedy zahájil právě Milda, který si cestou do práce v 5:53 střihl svůj první úsek. Bohužel na trase neměl Vltavu, tak se aspoň proběhl kolem Malše. Voda jako voda. 😊 A pak už to jelo tak nějak hromadně. Klárka se Špachym vyrazili na čtvrtý úsek do Lenory, odkud chvilku před osmou ranní Špachy vystartoval a za necelých 47 minut předával Kláře na Stožci. V tuhle dobu už za sebou měl svůj první úsek i nováček v našem týmu Mohis. Ten celý závod absolvoval v domácím mladoboleslavském prostředí a poctivě nám zasílal své fotky před a po výkonu, abychom viděli, jak se to na něm podepisuje. 😊 Zároveň byl i běžcem, který se se svými úseky vypořádal úplně nejrychleji a za 8 hodin měl splněno. Takovýho blázna my jsme letos přibrali do týmu! 😊

V Nové Peci převzal od Klárky štafetu David. Po jeho doběhu jsme se z Horní Plané přesunuli nejprve do Černé, odkud vybíhal Špachy na svůj druhý úsek a pak na Olšinu, kde jsem stejně jako v loňském roce startovala já. Okolo jedenácté nám přicházely zprávy a fotky od Kristý, že má první úsek splněný (mimochodem ta v týmu úplně nová není, protože už vloni v září startovala s našich barvách na štafetě z Prahy do Plzně) a od Verči, která kdesi u Berounky marně čekala na předání štafetového kolíku.

Zapomněla jsem zmínit, že v cílové rovince v Horní Plané David blbě našlápnul a natáhl si lýtko. I přes ledování a mazání vším možným bolest neustupovala, takže odpolední úsek ze Zlaté Koruny do Boršova se rozhodl vynechat. V půl páté jsem tedy startovala už zase já a měla před sebou cestu Boršov - České Budějovice, což je můj tradiční úsek, v obou uplynulých ročnících jsem si ho zaběhla. Ještě před výběhem jsme se právě v Boršově potkali s Kamčou, která vážila cestu z Prahy, aby si také zaběhla jeden z úseků přímo na trase závodu. To je taky slušný bláznovství, i když budiž jí k dobru ještě fakt, že po doběhu se vyrazila podívat na zámek Hluboká, aby tenhle vejlet měla spojený i s nějakou tou kulturní vložkou. 😊 V Budějkách jsme si tedy spolu předaly štafetový kolík a zatímco Kamča makala na cyklostezce, já jsem se už odměňovala sladkou tečkou v kavárně u řeky. 😊 

Okolo sedmé hodiny večer se k životu, respektive k běhu probudil i čelíčkový specialista Skořic. Celý den pečlivě odpočíval na sluníčku a kritickým okem hodnotil naše výkony, až se tedy rozhodl, že je na čase se taky zvednout z lehátka. A protože to není žádný troškař, střihnul si po sobě hned tři úseky. Nutno však podotknouti, že si vyčůraně vyzobal téměř všechny nejkratší možné. 😊 To trochu nelibě nesla Verča, která se pokusila zmást velitelství, když se večer po doběhnutí dalšího úseku do tabulky zapsala do jedné kolonky společně s Petrem. Bohužel, kdo dřív přijde, ten dřív mele, takže stejně měla nakonec smůlu a v sobotu si to musela doběhnout do vzdálenosti jiného volného úseku. 😊

Titul největšího šílence v tomhle fake závodě získal jednoznačně Špachy, který se toho nebál a na svůj třetí úsek vyrazil 15 minut před půlnocí z pátku na sobotu! Šlo o trasu z Hluboké na Purkarec a kdyby v místní hasičárně podávali řízky jako tradičně při ofiko závodě, byla bych snad i ochotná tohle jeho nadšení pochopit. Řízky se ovšem nekonaly a navíc jeho parťák David, který ještě před zraněním slíbil, že pojede s ním, vytuhnul společně s dětmi už v sedm hodin večer, takže si Špachy doběhl nejen do Purkarce, ale bežel i zpáteční cestu k autu na Hlubokou, aby se nějak dostal domů! Na to už je snad i nějaká diagnóza, ne? 

Ráno se David probudil a mohl chodit, takže hned dopoledne vyrazil zkusit, jestli půjde i běh. Kupodivu si natažené lýtko dalo říct, takže si v okolí domova zaběhnul desetikilometrovou trasu, kterou měl původně naplánovanou na předchozí den. Po obědě jsme vyrazili na můj poslední úsek, z kempu ve Zlaté Koruně do Boršova. Tady jsme se vloni s Gábi strašně posmívaly Verče, protože průtrž, která propukla chvíli před jejím startem, byla fakt neskutečná. Karma je ale zdarma, takže leč jsem já v půl druhé vystartovala s modrou oblohou nad hlavou, během 15 minut bylo všechno jinak, spustil se slejvák a do toho začalo strašně foukat. Nadávky, které jsem v hlavě pronášela ke svým běžeckým kolegům, nejsou publikovatelné! Ale endorfiny byly naštěstí silnější, takže jsem to nevzdala a ač promoklá na kost, tak s úsměvem na rtu jsem nakonec doběhla do svého cíle, kde pro mě štafeta skončila. 

Odpoledne se na svůj další úsek vydali Verča, Kristý a taky Milda. V pořadí již čtvrtou běžeckou trasu během dvou dnů absolvoval taky Petr. Davidovo běžecké srdce v podvečer přemluvilo jeho hlavu i lýtkový sval, že noční zakončení přeci jen zvládnou a okolo jedenácté hodiny večerní tak David finišoval úsekem odpovídajícím vzdálenosti posledního vltavarunovského úseku. 

Celkem jsme v deseti lidech (s mohutnou podporou naší neběžící kapitánky 😊) za 23 hodin a 53 minut zvládli splnit 29 úseků a překonat vzdálenost dlouhou 283,8km. I když jsme se neviděli všichni dohromady, tak jsme spolu velice intenzivně komunikovali a hecovali se přes společný chat a i díky tomu se z našeho fejkového závodu stal naprosto skvělý zážitek! Takže ač jsem vás v té průtrži mračen na třetím úseku nazývala jakkoliv, přátelé, teď vám všem chci ještě jednou moc poděkovat. Nejen za to, že jste běželi, co vám síly stačily, ale i za to, že jste taková parádní bláznivá závoďácká parta. 😊