Vltava run, část druhá...a určitě ne poslední! :)

Jak jsme se dali dohromady už víte, že jsme se na jih sjížděli ze všech světových stran taky a že jsme byli připraveni nejlíp jak jen zelenáči Vltava runu mohou být...to se rozumí samo sebou, nejsme žádný ořezávátka! 😊 Naše auta byla na každé předávce objektem zájmu, na Zadově jsme byli bombardování dotazy na popisovače aut a náš název týmu #dckm zaujal i moderátorku závodu, jak na startu, tak v cíli. Vy, kdo nás čtete pravidelně víte, že se jedná o iniciály Kačky a Davida. Pro Vltava run jsme ale přijali druhý možný výklad zkratky: Do Cíle KiloMetr 😊 Taky to, jak jsme se na předávky chystali, chodili naproti přibíhajícímu členu, hlásili na předávku přiblížení běžce, fotili, zapisovali časy do online tabulky a dělali si zázemí se setkalo s pochvalnými ohlasy soupeřů. 

I v tomhle článku je na místě zdůraznit poděkování - to hlavní patří Kačce a Davidovi (logicky si ho Kačka nenapsala do minulého článku, skromnost je nám taky vlastní 😊), a to za zázemí, které nám u sebe doma poskytli. Nejen pro poradu č. 3, kterou zahnal slejvák a pro setkání a seznámení týmu v pátek odpoledne, ale pro nás přespolní i v sobotu, kdy jsme jim v bytě jedli, pili, leželi, seděli, smrděli, sprchovali se a taaak 😊  

V pátek tedy příjezd, seznamovačka členů, kteří se neznali, náležitá výzdoba aut a odjezd první skupiny na Zadov k prezenci a noclehu před startem. První rotaci (rozuměj prvních 12 úseků) jsme neabsolvovali tak úplně tradičně. Tím, že velká část týmu bydlí v okolí trati, tak se na své úseky někteří běžci dostávali po vlastní ose a zase se vraceli domů. No a já (Gábi) a Kamča jsme měly úkol hlídat našeho hlavního kapitána, zatímco Kačka běžela první úsek. Takže jsme se prostřídali na trati, v hlídání i na gauči 😊 a obě plně naložené dodávky vyrážely do klasického štafetového režimu až v sobotu navečer s jasným cílem: Praha-Braník. Zprvu jsem si říkala, že to je škoda, že už v tu sobotu nebudeme v režimu "všichni na cestě", pak jsem si říkala, že si toho užijeme i tak dost a jak se ukázalo hned v sobotu ráno, nepřišly jsme s holkama o nic. Všichni z týmu o sobě pořád věděli, kdo nebyl zrovna na trati u předávek, tak byl stejně v obraze. A to doslova. Nejen časy, ale i fotky lítaly o 106. Takže jsme po páté ráno na dálku popřály Špachymu na startu hodně štěstí a závod byl rozeběhnut. Jak už psala Kačka v minulém článku a jak jste si mohli prohlídnout v tabulce reálných časů. Rozeběhli jsme to slušně. A nikdo se nechtěl nechat zahanbit, takže každý další úsek byl novým překvapením, rekordem a důvodem k radosti a dalšímu hecování. A že se vyplatilo! Zrychlovali jsme a dělali si vzájemně radost. Posádka našeho auta (ti, co nejméně jsou jihočeši) jsme začínali "noční" úseky. Běželi jsme od půl osmé večer do jedné ráno a dalším zlepšováním jsme tak ukrojili několik desítek minut ze spánku druhé půlky týmu (ryze jihočeské). Ale nezlobili se na nás ani chvilku, i když ze spacáků v sokolovně v Týně nad Vltavou (já kolem nich přímo běžela svůj úsek a ani nestihli zachrápat 😊) museli vystřelit dřív než měli budík, a to na naše echo. Nezaváhali a stejnou mincí nám oplatili. Takže než my jsme se přemístili ke startu našich ranních úseku, zbylo nám na spánek dvě a půl hodiny. Ani tuhle spací chvilku nám kamarádi nakonec nedopřáli v plném rozsahu 😊 Tryskobudíček v 5 ráno a zase na trať. Nad Vltavou se ještě držela mlha a dávala ránu romantický ráz. Ale na randíčka a panorámata je čas jindy, teď se maká. Vlastně jsme se ani pořádně nerozkoukali a už nás řidič provezl kolem cedule "středočeský kraj". Coože, to už jsme fakt tak blízko?? A že "mít to za sebou" není žádná výhra potvrzovali ti, kdo už měli odběhnuté všechny tři úseky. "Ulevilo se Ti?"..."Víš, vlastně ani ne, spíš je mi líto, že už bude brzy po všem". A to všechno přes tu únavu a bolest, která se druhým dnem už začala objevovat. 

Já jsem si to všechno mohla maximálně užít až do konce, protože mi byl svěřen poslední úsek. Úsek, který když jsem si tréninkově probíhala, byl náročný svojí fádností (po asfaltové cyklostezce mezi řekou a silnici), hlavu nebavil a pořád vymýšlela kde a proč zastavit. Proto jsem se toho trochu bála. Ale pak jsem si uvědomila, že při závodě je tento úsek možností jak se odvděčit kamarádům v týmu. Běžet jej naplno a tím ukázat, že si vážím každého kroku, který kdo přede mnou udělal a tím nás tak dostal ze Zadova až sem, do Vraného nad Vltavou. A já to naše startovní číslo dostanu do Braníka za každou cenu. K tomu seběhu z cyklostezky na travnatou plochu u Vltavy, kde mě čekalo 11 běžců a náš hlavní kapitán v kočárku jsem se upínala celou hodinu najednou jsem je viděla. To mi vlilo krev do polomrtvých nohou a do cíle jsme se tak nedoploužili, ale doslova jsme do něj vletěli, všichni společně!!! 

Běh je především individuální sport a mnoho lidí běhá i proto, aby si vyčistili hlavu a byli chvíli sami. I já to tak mnohdy mám a do uplynulého víkendu mi to stačilo. Ale teď už vím, že to není maximum, co může běh nabídnout. Maximum je právě ve štafetě a týmovém duchu s ní spojeném. S týmem DCKM jsme už absolvovali dvakrát štafetu ve Stromovce a vlastně i tam jsem se konkrétně já pro běh zahořela. Byť jsem byla totální začátečník, nikdo mi to nedal pocítit a všichni mě podporovali. A když se ten pocit stokrát znásobí, začne se to blížit tomu, co jsme prožívali na Vltava runu a vlastně nás to drží do teď. Ještě dnes si do společného chatu píšeme jak moc nás to nadchlo a okouzlilo. Naprosto to koresponduje s tím, co si člověk uvědomuje s postupujícím věkem čím dál častěji, čím dál silněji. Zážitky jsou nejvíc, vzpomínky vám nikdo nevezme nebo neukradne jako věci, klidně i drahé věci. A my můžeme vzpomínat na to, jak jsme všichni společně poprvé objevili Vltavu...