VR 2020 pohledem neběžící kapitánky
Letošní ročník Vltava runu jsem strávila v roli neběžící kapitánky. Nejinak by tomu bylo, i když by se tento legendární štafetový závod běžel v původním květnovém termínu. Tehdy by mi v běhu zabránilo rostoucí břicho, ve kterém rostla dvě překvapení, v zářijovém termínu pak starost o už vylíhnutá mláďata.
Přesto mě tým nevyškrtnul (to by si taky mohli zkusit!!!) a já se tak stala neběžící kapitánkou. Možná by se spíš hodilo čestnou kapitánkou neb mojí hlavní aktivitou bylo kibicování na dálku, komentování fotek a časů odběhnutých úseků. A taky vymrzování, aby mi tým přivezl palačinky z předávky Purkarec 😁
Moje "účast" po celý víkend byla možná díky naší WhatsApp skupině, do které členové týmu jako obvykle posílali fotky ze všech předávek, další relevantní fotky, komentáře stavu na trati, apod. Aktivní jsem takřka celou noc, protože děti si zrovna vybraly tuhle noc, aby ukázaly co se dá zvládnout, když se můžou střídat ve spánku a mít tak neustále dost sil, zatímco já oči nezamhouřím. Výsledky jednotlivých úseků pak byly v již taky tradiční sdílené Google tabulce. Díky ní pak všichni online věděli jak si stojíme oproti předpokládanému časovému průběhu i v kolik dojde k další předávce.
A logicky tak i informaci o tom, kdy se tým dostane do cíle v Braníku. V dostatečném předstihu jsem tedy začala chystat naši tříčlennou výpravu, abych přivítala náš tým v cíli. Provádím nezbytný servis nejmladších členů #DCKM týmu (přebalování, oblékání, kojení), když se čas doběhu do cíle zkrátí o 19 minut. Urychlit tenhle blázinec o takřka dvacet minut? Nereálné!! Tak to rovnou můžeme zůstat doma. Pro jistotu ale píšu do skupiny jestli to je realita. Naštěstí to pravda není, údaj tam byl jen mžik ve které jsem se tam zrovna podívala. Úkony směřující k výpravě do Braníka tak pokračují. A jak zjišťuju následně, Kačka není moje nej kámoška jen tak pro nic za nic. Na svém posledním úseku (č 35, tedy předposledním v celém závodu) lehce bloudí, čímž mi dává k dobru dalších 6 minut! Ještě že jí mám 🤩
Vyjíždíme včas, Prahu profrčíme adekvátně nedělnímu odpoledni a při parkování mám štěstí, že z pangejtu kousek od cyklostezky u Hamru právě odjíždí auto, takže si počkám, frknu to do křáku a tím se vyhnu tomu šrumci, který se odehrává u příjezdu na vyhrazená parkoviště pro auta štafet. Cestou k cíli volám týmu a zjišťuji, že jsem tu nakonec v luxusním předstihu, obě auta jsou ještě na cestě. Stoupnu si tedy s kočárkem na poslední metr asfaltu, po kterém vede úsek 36. Tedy k místu, kde se pod železničním mostem odbočuje z cyklostezky na travnatý břeh Vltavy, odkud zbývá do cíle už jen 100 metrů. Stojím tam cca dvacet minut během kterým přibíhá několik finišujicích běžců. Pokaždé tleskám a po zádech mi běží mráz. Sama jsem první rok účasti našeho týmu běžela tenhle poslední úsek běžela a vím jaké emoce člověkem cloumají. Únava, euforie z blízkosti cíle i z toho, se za pár metrů se ke mně přidají všichni členové týmu, se kterými jsme tuhle štreku ze Šumavy do Prahy zdolali.
Cca deset minut před očekávaným finišem Špachyho přichází tým. Vyzvednou medaile ze stojanu a zaujmou pozici pod seběhem na trávu. Pro mě přijde David a domluvíme se, že se pokusím s týmem doběhnout. Ne že bych se neuměla po těch 9 měsících rozeběhnout, ale kočárek s autosedačkami není úplně terénní 😊
Jdeme tedy k týmu, pozdravíme se a já vzhledem k tomu jak hrbolatá ta louka je, vyrážím mnohem blíž cíli, abych dvojčata nevyklepala a neotřásala tolik jejich světem 😊
Během chvilky už David hlásí, že vidí Špachyho, tým se šikuje, Špachy dostává medaili na krk a společně vyrážejí k cílové bráně. Po pár metrech se přidává Kačka se sporťákem Thule, ve kterém při našem prvním ročníku jel do cíle Kryštof a letos jede Linda. Já se pomalu rozbíhám taky, Špachy s týmem přibíhají, Špachy v čele protíná cílovou pásku a my všichni jsme mu v patách.
Jsme tedy potřetí v cíli tohohle ikonického závodu. Fotíme se, radujeme, projdeme zázemí, uděláme pár dalších fotek, někdo jde ještě na pivo a kus žvance, pomalu to ale začínáme rozpouštět. Je neděle podvečer, někteří to mají domů ještě pěknou štreku, únava je znát.
Jako neběžící kapitánka jsem si nakonec i kousek zaběhla, ale hlavně: i přes svoji převažující fyzickou nepřítomnost jsem byla součástí našeho skvělého týmu. I o tomhle náš tým a hlavně přátelství je, nikdo není odstrčen na druhou kolej, i když zrovna nemůže běžet, nemůže se zúčastnit akce, kde jsou ostatní.
Díky týme a ať jsme takoví i dál! 💚