Winter Run Praha 2022

Vlastě ani pořádně nevím, jak se to seběhlo, ale v sobotu jsme se s celou rodinou ocitli na vyvrcholení winterrunové sezóny v Praze na Ladronce. Konal se tu poslední závod tohoto seriálu a já jsem nakonec stála na jeho startu. Pokud budete pokračovat ve čtení, dozvíte se třeba i to, jak jsem si doletěla do cíle. 😊

Začnu trochu zeširoka. Jsem člověk, který má rád plán. Ráda vím dopředu, co se bude dít. Rozhodně to posléze nemusí s realitou korespondovat na 100%, vlastně ani na 90%. Řekla bych, že od té doby, co mám děti, tak se klidně spokojím i s takovýma 70%, ale chci znát dopředu aspoň nějaký hrubý nástřel toho, co nás čeká. Tak je pro mě dost náročný ještě ve čtvrtek večer nevědět, kde vůbec budeme o víkendu a co tam budeme dělat. A protože přesně tahle situace se u nás doma už druhým týdnem odehrává, dost trpím.

Jak jsem psala ve svém posledním článku, po odběhnutí závodu v Budějkách, jsme se těšili na další štaci do Olomouce. Kryštof ale dostal v týdnu před závodem horečku, a zatímco jemu se k ní ani po pár dnech nic dalšího nepřidalo, Linda začala pokašlávat, takže jsme se nakonec rozhodli, že budeme doma. Její kašel ovšem přetrvával i týden následující, takže naše účast v Praze byla taky v ohrožení. V již zmiňovaný čtvrteční večer, jsme s Davidem po uspání obou kousků ale vyhodnotili, že její kašel je na ústupu a na poslední závod WR vyrazíme. Poběží určitě Kryštof svých 400m a pak si jeden z nás (protože nemáme hlídání)  zaběhne kratší trať, která startuje v 11, aby děti vyléčené z nemoci nemrzly na Ladronce 4 hodiny. A protože čtyřku v Budějkách běžel David, domluvili jsme se, že i v Praze si ji dá on. S tímto plánem jsme v pátek okolo poledne odjížděli do Prahy.

Po cestě na mě na facebookovém profilu události vyskočil příspěvek, kde se paní zbavovala dvou registrací - jedné na dětský závod a jedné dospělácké na 4km. Jednoznačně to bylo znamení shůry. 😊 Takže jsem jí hned napsala a obě startovní čísla odkoupila.

V sobotu ráno, konkrétně po vstupu do hotelové snídárny ovšem nastala změna kdy David usoudil, že si vlastně radši nacpe břicho a následně místo svého startu pohlídá děti a já se můžu jít proběhnout. No není on manžel k pohledání? 😊 Vzpomínáte si na to, co jsem psala na začátku o tom, jak to mám s plánováním, jo? 😊

Chvíli po deváté hodině tedy parkujeme u závodní trati. David s dětmi jdou vyvenčit našeho čtyřnohého a já se vydávám pro startovní čísla. Od paní, u které jsem registrace zakoupila, jsem ještě večer obdržela plnou moc s tím, že sice nejspíš nebude nutná, ale pro všechny případy, ať ji mám. U výdeje dětských registrací je fronta, takže jdu nejprve vyzvednout tu "svoji" a hnedle přichází zádrhel. Ač znám jméno registrované závodnice a mám tu plnou moc, vydávající chtějí ještě ID toho, kdo registraci provedl. To bohužel nevím. Žhavým tedy drát a ..... paní se nedovolám. Supr! :/ V deset startují děti, takže se přesouvám pro registraci, která má být pro Kryštofa, protože pokud budu neúspěšná i tady, tak abych ho případně stihla ještě přihlásit ofiko na místě. Tady naštěstí ale ID nikdo nevyžaduje, dostávám číslo a rovnou se posouvám k vedlejší obsluze, kde za poplatek měním jméno závodníka. Během toho průběžně zkouším volat prodávající, ale stále bez úspěchu. Paní byla včera po zprávách moc milá a úplně mi nesedí, že by to byla nějaká překupnice, která se mnou zamete.

Vracím se zpátky k výdeji čtyřky, opět několikrát zkouším volat, až se mě děvčatům zželí a přijmou plnou moc jako dostačující dokument pro vydání. DÍKY! Tímhle jim rozhodně nechci zavařit, že je veřejně napráskám. Naopak jsem ráda, že jsou všichni v organizačním týmu Winter Runu lidští a nejedou striktně podle pravidel, ač by na to samozřejmě měli nárok a já bych nemohla nic namítat. (poznámka pod čarou: Možná se jim mě zželelo trochu i proto, že jsem u jejich stánku postávala s oběma otravujícíma dětma, na vodítku jsem měla psa a hrozilo, že jestli mi tu registraci nevydaj, budou následně svědkyněmi nějaké hororové scény! 😊 Každopádně ještě jednou moc děkuji!)

Pak už moc času nazbyt nemáme. Připevňuji Kryštofovi čip na botu a vysílám ho s Davidem na prohlídku tratě. Já s Lindou jdu přepsat vyzvednutou registraci na své jméno a potom míříme do startovního koridoru, kde už se řadí ti nejmenší. Před startem ještě musím našemu běžci připnout číslo na bundu. Na bundu. Na zimní, lyžařskou bundu a ani na sekundu nepřemýšlím nad tím, že by tentokrát běžel bez ní jako v Budějkách. V Praze totiž od rána fičí tak, že beze srandy občas mrknu, jestli Linda, kterou držím za ruku, ještě stojí nohama na zemi nebo už se vznáší ve vzduchu jak papírovej drak. 😊 Takže počasí prostě takové, aby název závodu skutečně platil se vším všudy.

Na startu probíhá kontrola závodníků, společná fotka miniběžců, odpočítávání a ti nejmladší jdou na to. Kryštof startuje z první lajny a běží nádherně. Fakt maká. Asi ho motivuje to vyhlášení na bedně, na kterém v Budějkách nebyl a oplakal to, nebo se jednoduše dobře vyspal a běží jako ďábel. První zatáčka, druhá, následuje dlouhá rovinka. Tam s přehledem předbíhá nějaké děti. Zatáčka na štěrkovou cestu, dotahuje chlapečka před ním, burcuju ho, ať zabere, že už jen jedna zatáčka a je v cíli. Najednou se mu smekne noha a on padá. Neštěstí je to samozřejmě veliké, takže se sice zvedá, ale pláče, stěžuje si na bolavou dlaň, kterou brousil štěrk. Odmítá běžet dál, ač je to do cíle asi jen 50m. Já mu vysvětluju, že chápu, že to bolí a že nechce, ale jestli to teď vzdá, nedostane ani medaili. Jak správně tuším, tak tahle motivace zabírá. Chytá mě za ruku a se slzama, které se mu koulí po tvářích a s nudlí u nosu docházíme společně do cíle. Medaile tam na něj čeká a díky ní záhy aspoň trochu zapomíná, že ho něco bolí.

Všichni se přesouváme k autu, kde se já začnu pomalu převlékat a vyfoukané děti se poctivě zahřívají teplým čajem. V tu chvíli se mi ozývá paní, od které jsem kupovala registrace. Strašně se omlouvá, že telefon zapomněla v autě, byla si pro číslo a teď vidí několik nepřijatých hovorů. Protože se ale všechno nakonec vyřešilo i bez jejího přičinění, popřejeme si jen pěkný běh a rychlé nohy a hovor zase ukončujeme. 

David se jde projít (Garmin má vypsaný na tento víkend odznáček za 5km chůze, chápeme 😊 ) a když se vrátí, oznamuje mi, že je to dobrý, že start i cílová rovinka jsou po větru. Supr a co mám jako dělat s tím zbytkem trati, kterej je ve směru opačným? "Tak tam bych Ti doporučil, se za někoho schovat!" 😊

Ve třičtvrtě odcházím z auta, maličko se rozklušu, abych nezmrzla, zkusím si proběhnutí po větru i otočení na druhou stranu. V tom druhém případě sice dělám, že pořád běžím, ale u toho téměř stojím na místě a nemůžu se nadechnout. No a pak už jdu na start. Do uší nasazuju sluchátka, která sice hned nezapínám, ale stejně mám okolí lehce utlumené a tak slyším až "4-3-2-1" a běžíme.

Skoro celý úvodní kilometr je mírně z kopečka a po větru. Cesta je hodně široká a pomalejší běžci se dají v pohodě obíhat. Na konci rovinky zatáčíme doleva. Tam je boční vítr chvilku protivný, ale pak hned znovu točíme levou a zabíháme mezi stromy, takže ač jsme proti větru, je to v klídku. Bohužel se ale v tomhle úseku cesta zúžuje a není dost dobře možné někoho předběhnout, takže jdu s davem. Aspoň ušetřím nějaké síly, že jo! 😊

Když vyběhneme ze stromů, můžu už sice sem tam někoho oběhnout, ale zase naplno pocítím sílu proti větru, takže to stejně moc nejde. Míjím místo startu. V cílové rovince už vidím předjezdce na kole a vítěz celého čtyřkilometrového závodu je v jeho těsném závěsu. Sbíhám z mírného kopečka a pořád mi vítr fučí do tváře. Vzpomenu si na Davidovu radu a přesunu se doprostřed cesty přímo za nějakého kluka. Je to sakra znát, když ten vítr přede mnou rozráží někdo jiný. 😊 Jsem opravdu těsně za ní a jen doufám, že si nebude potřebovat odplivnout nebo se mu třeba nerozváže tkanička, nezastaví a já mu neskočím na záda. 😊 Nic z toho se naštěstí nestává a tak se ho držím až do další zatáčky, která je v mírném kopečku nahoru. Vzpomínám si, že při jedněch ze svých prvních závodů vůbec jsem i s tímhle stoupáníčkem měla problémy. Teď ho celkem bez problémů vybíhám a najednou změna o 180°. Začne mi foukat do zad a připadám si, že když udělám delší krok, kousek popoletím. 😊 Nemusím vynakládat skoro žádné úsilí, abych běžela, jde to samo. Za chvilku tak míjím naše auto, před kterým mi mávají všichni tři mí fanoušci, na hodinkách mi pípá čtvrtý kilometr a já mám před sebou závěrečných 200m závodu. Tak do toho teda šlápnu, ať mají kontroloři na Garmin connectu radost z DCKM čelíčka. 😊

Beru medaili i lahev vody a konečně koukám na hodinky, které jsem měla celou dobu schované pod mikinou. Můj smělý odhad je, že jsem běžela tempo něco kolem 5:30 a mohla bych mít cílový čas okolo 22 minut. Hodinky mi ukazují 21:09 a s tím jsem v těhle podmínkách spokojená. Pak jdu ještě mrknout k počítači na celkové umístění. Najdu se na 90. místě. V kategorii žen do 39 let je to 22. místo a i s tím jsem spokojena. Ještě jedna fotka u stupňů a potom už vyrážím za těmi svými zmrzlíky, kteří mi jdou od auta naproti.

Co si vzpomínám na zimní běhy na Ladronce, vždycky jsme tu zažili nějaký extrém - ať už vichr nebo mráz. Začínám přemýšlet, jestli to od pořadatelů není nějak cinklý a nemají to tam nahoře s někým domluvený. Jako aby byl závěr Winter Runu v pořádných winter podmínkách. 😊 Jak je ale zřejmé, nás žádné počasí od účasti rozhodně neodradí. 😊 

Za celou naši posádku chci moc poděkovat za další prima závod! Škoda, že jsme letos s tímto podnikem zvládli navštívit jen dvě města, ale v obou jsme zažili bezva závodní atmosféru a moc jsme si to užili. Doufám, že i Night run se nám letos aspoň někde podaří odběhnout a pokud ne, budeme se těšit zase za rok v zimě! 😊