Běh neběh aneb proč objíždíme závody, když z toho NIC nemáme

I když to zrovna v letošním roce není úplně patrné, běžecké závody a jejich seriály máme rádi a každý rok jsme jich poměrně dost absolvovali. Pokud mám vypíchnout ty úplně nejoblíbenější, jsou jimi RunTour, NightRun, WinterRun, Pražská štafeta organizovaná RunCzechem a taky runczechové půlmaratony. Atmosféra na těhle velikých akcích je prostě skvělá a ačkoliv doma nejradši běhám sama a plně si vychutnávám ticho a klid, během závodu mě naopak společnost ostatních běžců a fanoušků nakopává kupředu.

Proč to tedy letos tak flákáme? Už loňský rok byl "mírně" ovlivněn mým těhotenstvím a běžela jsem vlastně jen něco málo v rámci Winter runu. V létě 2017 pak nastal v naší DCKM domácnosti převrat díky příchodu Kryštofa na svět. I když sama sice razím heslo, že dítě by nemělo být výmluvou, ale důvodem proč se hýbat, tak zkrátka každovíkendové objíždění republiky už není tak jednoduché jako dřív. Téma dítě a sport si však zaslouží vlastní článek, takže o tom více někdy jindy.

Kdo nás sleduje pozorně, ten už ví, že běháme hlavně pro radost a umístění na stupních vítězů se nás opravdu netýká, zatím (Petr začíná mít slušně nakročeno :)). Výsledky samozřejmě sledujeme, máme vytipované vlastní soupeře (kteří o tom, že s nimi soupeříme, zpravidla nevědí :)), máme své mety, které chceme pokořit a těší nás klidně i 257. místo, protože důležitější je pro nás fakt, že proti předchozímu roku jsme se na stejné trati třeba jen o chlup zlepšili.

Pro někoho je možná představa ježdění po republice JEN kvůli medaili dost bláznivá, ale je třeba si uvědomit, že já, Gábi, David i Petr jsme se díky našim otcům od raného dětství věnovali minikárám. Tenhle sport se provozuje od začátku jara, do konce září. Jezdí se tedy za sucha, ale i za vydatného deště. V tropických třiceti, stejně jako v pěti stupních nad nulou. Závody se konají po celé ČR, i na Slovensku. Startuje se okolo deváté hodiny ranní, čili nejpozději v 7 hodin ráno vstávačka (pokud máš štěstí a závody se konají blízko tvého bydliště!) Trať bývá dlouhá zhruba 500m. A co je nejzajímavější - celkový čas strávený v minikáře jedoucí z kopce dolů se během jednoho závodu (ale zároveň během celého dne) rovná odhadem 3 minutám!!! Takže aktuální půlhodinky až hodinky na běžeckých tratích vzdálených i stovky kilometrů od našich domovů jsou vlastně naprosto báječné a moc si je užíváme. :) To dává smysl, ne? :D

Jak už ale naznačuje nadpis článku, tak běžecké závody pro nás nejsou jen o běhání a za nás s Davidem můžu říct, že ten běh je vlastně až na druhém místě. Jezdíme na ně kvůli jejich atmosféře (viz.výše, ale kdo to nezažil, nepochopí), kvůli tomu, že se tam setkáme nejen my jako DCKM tým, ale potkáváme i spoustu dalších známých nebo si nové známé děláme a protože většinou na delší vzdálenosti vyrážíme s denním předstihem nebo do dalšího dne zůstáváme, poznáváme i nová zajímavá místa. Zkrátka díky závodům si uděláme krásný víkend a i když domů nepřivezeme pohár, ani finanční odměnu pro vítěze, jsme obohaceni o spoustu zážitků, které z gauče nikdo nasbírat nemůže.

A to objíždění republiky má i další benefit. Do dneška si pamatuju, jakou jsem měla ve čtvrté/páté třídě výhodu oproti ostatním spolužákům při hodinách vlastivědy. Když jsme totiž probírali průmyslová odvětví v ČR, přesně jsem díky pravidelným taťkovým poznámkám typu

• "Teď jsme v Zubří a víš co je tady za nejznámější fabriku? No přece gumárny!"
• "Právě projíždíme Ústí nad Labem a víš co je tamhle za komíny? To je chemička!"

během cest na minikárové závody, věděla kde se co dělá. Tenkrát jsem samozřejmě protáčela oči v sloup a považovala tátu za největšího lovce bobříků trapnosti, ale už teď vím, že to Kryštofovi budu co nevidět říkat úplně stejně! :)