Běhej lesy Karlštejn

V rámci prvních poporodních výběhů v tomto roce jsem občas zamířila do lesa. Pro mě dost překvapivě, protože když jsem si mohla vybrat, tak asfaltka byla vždycky jasná volba a to hlavně proto, že se na ten běh člověk nemusí tak soustředit. Když jsem teda někdy v průběhu března odbočila na polňačku a následně na lesní pěšinu, najednou jsem neřešila jen tepovku (na tempo jsem ze začátku fakt nehrála), ale taky klacky pod nohama, kořeny stromů, atd., ale zjistila jsem, že mi to vůbec nevadí, že ten klid a výhledy za to stojej. V tu dobu mi taky poprvé přišla na mysl myšlenka, že bych si letos mohla premiérově střihnout nějaký závod ze seriálu Běhej lesy. Třeba někdy na podzim, až trochu natrénuju. Shodou okolností jsem celý týden před konáním výše zmíněného závodu na Karlštejně vyskytovala ve středních Čechách a na onu konkrétní sobotu neměla žádný program, tak jsem si řekla, že je to asi znamení a že bych tu březnovou myšlenku mohla zrealizovat. 😊

A tak jsem celkem bezmyšlenkovitě ve čtvrtek ráno otevřela facebookový účet, našla stránku Běhej lesy, klikla na diskuzi a rázem na mě vyskočilo hned několik nabídek prodeje registrací na kratší, 13kilometrovou trať. Na první inzerát jsem zareagovala, "co čert nechtěl", hned jsem byla úspěšná - startovné bylo k dispozici a já si ho u slečny rovnou zapykala. Pak už stačilo "jenom" vyřešit ty věci okolo, tzn. Davida a děti. 😊 Protože jsme ale byli na dovolené u mých rodičů, zapojila jsem do svého plánu i je. Připomněla jsem jim, kolik už je to let, co naposled byli na Karlštejně a že by tam rozhodně měli vyrazit s námi. Že zároveň pomůžou tatínkovi s hlídáním dvou děti, to z toho už prostě tak nějak vyplynulo.😊 Davida jsem tím pádem mohla postavit před hotovou věc, protože si sice půjdu sama zablbnout do lesa, ale aby chudák nemusel být sám na obě děti, tak jsem mu zajistila společnost v podobě babi a dědy. 😊  A zpracovat Kryštofa, že tentokrát bude na závodě jen fandit, ale sám nepoběží, to bylo to nejjednodušší. Nalákala jsem ho na ten hrad, kolem kterého poběžíme a na kterej si pak společně vyrazíme a protože hrady jsou teď po vláčcích druhou nejoblíbenější atrakcí, bylo vyhráno. (pozn.pod čarou - dětské závody se sice pořádají, ale až později odpoledne, což by zas bylo náročné pro Lindu, proto ta Kryštofova neúčast) Lindě jsem sic plán to nastínila, ale neříkala nic, z čehož jsem usoudila, že souhlasí. 😊 Takže to prošlo u všech zainteresovaných! 😊 Do not mi hrála i předpověď počasí, která právě na sobotu ukazovala mírné ochlazení, takže naprosto ideální na rodinný výlet.

Co jsem o závodě věděla dopředu? Jmenuje se Běhej lesy Karlštejn. Z toho jsem usoudila, že poběžím lesem, budu se kochat pohledem na hrad, přes který s největší pravděpodobností povede i samotná trasa. Na těch facebookových stránkách, kde jsem řešila registraci, jsem zahlídla i informaci o převýšení, které má být prý cca 300m. Je to sice dost, ale mohlo by to tak zhruba odpovídat tomu kopci z parkoviště nahoru na Karlštejn, kterej jsem si matně vybavovala ze školního výletu před zhruba 17 lety. That´s all! Víc nepotřebuju. Pozorný fanoušek našeho blogu si jistě vzpomene, že naposled jsem podobně strohé informace měla před NoMen Runem vloni na jaře. Na ten jsem potvrdila účast, zaplatila startovné, a když pár dní na to přišly propozice, strašně jsem si nadávala a slibovala si, že podobnou blbost už nikdy neudělám! Voilá, historie se opakuje!!!

V pátek jsme se rozhodli, že budeme rozděleni do dvou posádek, přičemž já, David a Linda vyrazíme dřív, abych si v klidu vyzvedla číslo, rozhýbala se a tak a druhá část výpravy se v klídku nasnídá, pobalí a pak pojede. Start jsem měla naplánovaný v první vlně, tedy v 10:45. V půl deváté ráno tedy dle předpokladu vyrážíme a David do navigace zadává obec Bubovice. Mám sice běžet na tom Karlštejně, ale bude to asi někde vedle. V tuto chvíli ještě netuším zradu.

Když už jsme asi 5 kilometrů před onou obcí, začíná silnice stoupat. A stoupá a stoupá a pořád stoupá. Ptám se Davida, jestli jedeme správně, že je pořad do kopce. Odpovídá mi, že je to proto, abych pak mohla běžet dolů přece. 😊 Nu, dobrá! Ač je doprava celkem v pohodě, tak na parkoviště přijíždíme přesně v deset, takže do startu zbývá 45 minut. Potkáváme se s Verčou a s Petrem, kteří také startují v první vlně, všichni se rovnou převlékáme do běžeckého a jdeme do zázemí závodu. U stánku s registracemi se potkávám se slečnou, co od ní kupuji startovní číslo, měním registraci na svoje jméno, vyrážím na toiku, kojím Lindu a rázem máme 10 minut do startu. Při protahování a zavazování bot, Verča pronáší něco o Velké Americe. To je lom, to vím, ale co má společnýho s tímhle závodem, to netuším. Každopádně hrad pořád nevidím a už je mi to trochu podezřelé.

Co se počasí týče, zhodnotila bych to asi tak, že mohlo být hůř. Sice bylo docela teplo a strašný dusno, ale slunce bylo částečně schované za mraky a díky dešti v noci z pátku na sobotu, byly lesní cesty příjemně zvlažené a nikde se neprášilo. Ale zpátky k samotnému běhu.

Ve startovním koridoru se zařazujeme někam do půlky, stíháme jedno selfíčko pro Gábi a už se začíná odpočítávat. Svým týmovým parťákům ještě stihnu říct, že chci běžet sama ve svém tempu a aby o tom nebyl pochyb, tak si během probíháním startovní branou do uší strkám sluchátka, jakože si budu poslouchat hudbu a na nic a nikoho se nebudu ohlížet. Mimochodem, ty sluchátka si sice v uších nechávám celý závod, ale slouží mi maximálně tak k tomu, že mi pot nestejká do ušních bubínků, protože hudbu si nakonec vůbec nepustím. 😊

Vystartujeme na louce, přes kterou sbíháme na lesní cestu. Za prvním kilákem se široká cesta mění na úzkou pěšinu, kam se vejde maximálně jeden člověk, což má za následek, že musíme na chvíli přejit do chůze, než se tam všichni procpeme. Běží se mi krásně. Nepřepálila jsem začátek, držím si tempo lehce pod 5:40, mám tepovku okolo 150, dejchám svěží lesní vzduch, cesta se občas mírně zvlní, ale není to nic, co by nešlo nevyběhnout, prostě ideální podmínky. 😊 Tahle moje závodní pohodinda v lese trvá zhruba tři a půl kiláku. Pak přijde první stoupání. Teda vlastně SAKRA stoupání. Z tréninku vím, že jsem rychlejší, když jdu, než když se snažím o běh do kopce, takže si nehraju na hrdinku a kopec víceméně vycházím. Asi tak ve třech čtvrtinách mě předbíhá Petr, a když už vidím vrchol kopce, tak na něm zahlídnu i svůj pětičlenný fanklub. Všem zamávám a už se konečně zase rozbíhám po rovince. V duchu vyhodnotím, že ten kopec byl faaaaakt vostrej a pravděpodobně se jednalo o to 300m stoupání, jak jsem se dočetla v propozicích, takže jsem ráda, že už to mám za sebou. Zároveň se teda smiřuju s tím, že neběžíme přes ten Karlštejn, protože to by byl další sakra krpál a kupodivu mi najednou ta absence historie nějak vůbec nevadí. 😊

V tuhle chvíli tak trochu ztrácím přehled o trati, takže jestli to čte někdo, kdo se závodu taky zúčastnil, možná zjistí, že následující popis nebude zcela přesnej, za což se omlouvám. Po nějaký době, vbíháme do prostoru lomu. Že by teda ta Amerika, jak říkala Verča? Přechod z měkké lesní cesty na asfaltku není úplně příjemnej, respektive na to nejsem zvyklá, takže mě chvíli bolí došlap, ale pak si to nějak sedne. Od toho výlezu na kopec se mi moc nedaří snížit tepovka, což má za následek, že se mi hůř dýchá, a když vidím ceduli, která značí šestý kilometr (navíc je to opět zas mírně do kopce), začínám si nadávat, proč se přihlašuju na takový závody, co si jako dokazuju, jestli to mám pár měsíců po porodu za potřebí, proč si v klidu neběhám ty svoje pětky okolo baráku. Z téhle běžecké deprese se sice za pár minut dostávám, abych do ní však za okamžik propadla znovu a navíc významně hloubš. 😊 Překvapivě se to stává ve chvíli, kdy zbíháme z kopce!!! Z dloooouhého a tááááhlého kopce, což by bylo samo o sobě prima, kdyby však proti nám už neběželi ti nejrychlejší! SMĚREM NAHORU! Když si říkám, že tady asi ten kopec už končí, tak zaběhneme do tunelu (kde je mimochodem černočerná tma, takže je to docela o hubu) a následně pokračujeme dalším dlooooouhým seběhem až k samotnému břehu zmiňovaný Ameriky! Tady se vydáváme po ROVNÉ cestě cca 400m. Zhruba v půlce první rovinky si plácám s Petrem, kterej mi jen stihne sdělit, že to nahoru bude fakt přísný (no ještě že mi to řekl, sama bych na to nejspíš nepřišla!!! J) a už si to peláší dál, takže moje následné průpovídky o tom, jaká jsem pipina, kam jsem se to zase přihlásila, už zřejmě vůbec neslyší! U připraveného kuželu udělám otočku a vydávám se zpět, odkud jsem přiběhla. V zatáčce před stoupáním se pozdravím s Verčou a jdu na to. Když píšu jdu, tak myslí vážně jdu! Kopec je to strašnej. Občas si připadám, že můžu a rozeběhnu se, ale moc dlouho to nevydržím, takže jde o takovýho indiána. Starýho a postřelenýho indiána, aby bylo jasno. 😊 V tuhle chvíli si kolem sebe začínám všímat (protože mám čas, že jo!) dvou spoluběžců. Jeden je na tom podobně jako já a často přechází do chůze. Na zádech tílka má napsáno Aleš a ve spodní části má černého králíka s bílou bambulkou, takže si ho pojmenuju Králíček. Druhý vytipovaný je taky chlap, něco kolem padesátky a celý kopec vybíhá. Tempo má podobné jako já a Králíček, ale fakt celou cestu běží. Jestli si i "kluci" všimli mě, to nevím, ale od týhle doby se jich snažím držet. Teď trochu předběhnu, ale z fotek druhý den zjišťuju, že s kopcoběžcem máme společnou fotku hned ze startu, takže jsme bok po boku absolvovali téměř celý závod a podle výsledků vidím, že pan Aleš Králík se umístil ob místo přede mnou. 😊

Když skončí ten nekonečnej kopec, čeká nás chvíli mírně zvlněný terén. Tempo už vůbec neřeším, stejně jako tepovku, teď už si říkám, že to chci hlavně nějak dokončit. Cesta se zase kroutí po pěšinách s moc hezkými výhledy, které takhle při sobotě přilákaly spoustu turistů. Ty musím taky zmínit, protože jsou dost ohleduplní, uhýbají se a fandí nám! Já se na ně snažím aspoň usmát, ale daří se mi spíš jen tak nějak divně křivit pusu. Několikrát si opět zanadávám, proč i já nejsem takovejhle klidnej sobotní turista, kterej se nikam nežene, pěkně v pohodě se projde a rozhodně u toho nemá náběh na infakrt jako já v tom kopci. 😊

Pak už zbývají asi necelé dva kilometry do cíle a najednou se ocitáme na super strmé cestičce, směrem dolů. Ne nadarmo u ní stojí organizátoři a upozorňují, že se to smeká. Jak jsem psala v úvodu, neměla jsem tenhle závod dopředu v plánu, proto jsem si na prázdniny nesbalila krosový boty. Běžím teda v silničkách téměř bez vzorku, pořád čumím pod nohy a mám dost nahnáno, že mi to uklouzne. Dobrý, ustála jsem to, jsem dole, podívám se konečně před sebe ........ a tam je stejnej super strmej kopec, pro změnu ale nahoru!!!!! Že já si tu hubu nerozbila!!! Už by pro mě jelo houkavý auto a mohla jsem mít klid! 😊 No nic, takže si zkontroluju Králička a kopcoběžce a vydáváme se společně zase pěkně nahoru! Na vrcholu zahlídnu Kryštofa na ramenou dědy a pak vidím taky Davida, kterej mi nabízí pití. To odmítám - pouze výrazem, na slova už nemám sílu. Mamky s Lindou si všimnu na poslední chvíli. Stojí kousek od hlavní cesty a soudě podle intenzity houpání kočárku, jsou zrovna ve fázi uspávání. 😊 Chtěla bych jen podotknout, že příště by si moji fanoušci měli najít lepší místo, kde mě budou vyhlížet. Když čekáte vždycky na kopci, tak se pak totiž můžete začít mylně domnívat, že jsem si běžeckej závod spletla s nějakým pochoďákem. 😊

Dál už jen vím, že i do samotnýho cíle to bylo pořád tak nějak do kopce. Když vybíhám z lesa a už před sebou konečně vidím cílovou bránu, nemám před sebou nikoho, koho bych mohla docvaknout. Díky Petrovu hecování se pokusím aspoň o závěrečné čelíčko, ale pro tentokrát je to dost slabý. Jen co si převezmu medaili, tak jdu pro hadici s vodou a celá se zkropím, to opakuju následně ještě asi třikrát a až pak se jdu teprve podívat, kde je občerstvovačka.

Tady by mohl celý příběh končit, kdyby závod dostál svému jménu a skutečně se běželo na Karlštejně. Když totiž po doběhu přicházím za fanklubem, Kryštof se okamžitě ptá, kdy už půjdeme na ten hrad!!!! Ačkoliv stoupání do kopce je asi tak to poslední, co bych teď chtěla dělat, tak mu slíbím, že jen co se převleču, jdeme na to. Těžce závidím všem bezdětným účastníkům, kteří můžou být vyvalení na louce a relaxovat. Já mobilizuju zbytky sil, převlékám se a zhruba za hoďku už si to v rámci regenerace štráduju na Karlštejn. 😊 Těsně pod hradem si všímám, že na silnici je úzký pruh oddělený kužely a při cestě zpátky zjišťuju, že to je vyznačená trasa pro běžce 19kilometrového závodu Běhej lesy! No jo, tak jsme doma! Kdybych já totiž bejvala nebyla tak líná a střihla si závod o 6 kilometrů delší, mohla jsem se na ten hrad skutečně podívat i v rámci běhu! 😊 

Závěrem chci ještě shrnout celou akci, která byla vlastně parádní, i když to tak nemuselo z mého předchozího popisu vyznít. 😊 Na kopec zkusím zapomenout nebo si najdu nějakého odborníka, co mi na něj zapomenout pomůže 😊 , ale jinak to bylo vážně super. Organizace jak před závodem, tak během něj i po něm byla skvělá. Nikde žádné fronty, registrace i vydávání čísel odsejpaly, toiek byl dostatek, dobrovolníci na trati povzbuzovali, co jim síly stačily, občervovačky byly dostatečně připravený na nápor běžců. Byla to moje premiéra na Běhej lesy a musím říct, že bych s tímhle podnikem určitě ráda vyběhla znovu! Jen se tedy zkusím dopředu podívat na profil trati. 😊