Brrrrrr no, to je zima
Další lednová sobota, další naběhané kilometry, další prima zážitek, zkrátka další Winter run.
Tentokrát jsme si vyrazili do Brna. Už v týdnu nás předpověď upozorňovala na páteční ochlazení. Když jsem ale viděla, že má být až -12, husinou jsem se oklepala i před televizní obrazovkou a vzpomněla si na tenhle brněnský závod pořádaný před dvěma lety, kdy jsem v pozici fanynky s rostoucím pupkem stála u trati pokryté námrazou, na nohou jsem měla sněhule, v nich vyhřívané vložky a i tak jsem se modlila, aby David zapnul nějaké turbo ve svých nohách a já mohla jít co nejdřív roztát do auta. Bylo tenkrát asi -11.
Opět jsme vyjeli v pátek kolem poledne, což se ukázalo jako ideální kvůli zcela volnému průjezdu po D1. Páteční odpoledne jsme, pro nás už zcela typicky, strávili v dětském centru, abychom unavili dítě. To se celkem povedlo, takže jsme se v noci jakž takž vyspali, ovšem já se ráno probudila s lehkou bolestí v krku. Už ve čtvrtek večer mě pobolívaly klouby, ale přisuzovala jsem to dopolednímu cvičení, kdy jsem holky nešetřila. Teď se ukázalo, že se o mě zřejmě něco pokouší, ale posnídala jsem mimo jiné paralen hot drink a hned mi bylo líp.
Při přechodu z hotelu do auta jsem pochopila, že předpověď ohledně mrazu úplně nekecala, ale bylo "jen" -5 a navíc začalo vykukovat sluníčko. Než jsme se přemístili do areálu, ve kterém se závod konal, tak už slunce pralo naplno a byl nádherný zimní den. Ke stánku s registracemi jsme tentokrát přišli o něco později než minulý týden, tedy po půl jedenácté, kdy dětské závody již byly v plném proudu. Bylo zde úplně prázdno (viz. foto), takže jsem vypsala naše iniciály, zase zvolila 4km trať a rovnou šla přihlášky odevzdat a zaplatit. U zázemí bylo dětské hřiště a také skate park, takže se Kryštof trochu vyřádil, najednou bylo jedenáct, my se šli pomalu přesunout do auta a nachystat se.
Nějak nám to s tím dítětem všechno dýl trvá (už ho ale doma máme rok a půl a skoro bych si na to mohla zvyknout, že?! 😊 ), takže na start přicházíme asi 3 minuty před výstřelem. Ač jsme se původně domlouvali, že si tentokrát Kryštůfka poveze David, na startu to měním a kočár beru do ruky já. Startujeme opět úplně vzadu, ale tentokrát tam nejsme s dítětem sami. Vedle nás se připravuje i jedna další mamča s kočárem. 10...9...8...2...1 a vybíháme! Uběhnem asi 50 metrů a já zjistím, že mám rozvázanou tkaničku, na které mám na dva uzly přidělaný čip! To fakt nechceš! Takže kočár předávám Davidovi, uhýbám na trávu, sundávám rukavice, nadávám jak špaček a snažím se rozvázat ty uzle. Šup, šup a máš to, pokud ovšem netrpíš jako já na neprokrvování končetin! Víceméně to znamená, že já prsty venku v zimě skoro vůbec necítím (rukavice nerukavice) a provést s necitlivými prsty něco tak náročného na jemnou motoriku jako je rozvázání uzlů, to je fakt pecka! :( No nic, po chvíli se mi to daří, vážu tkaničku, čip beru do ruky a jako suverénní poslední závodník jdu doběhnout ty mé dva kluky.
Davidovi se s kočárem běží dobře, takže mu ho nechávám, běžím vedle nich nebo před nimi a když je třeba, žádám běžce před námi, zda by mohli udělat prostor pro kočárek. Někdy kolem prvního kilometru, chce Kryštof chytit za ruku, tak se chvíli držíme, ale cítím, že ho táhnu a chci běžet v rychlejším tempu. Po chvíli přebírám kočár, čip si dávám do kapsy a vyrážíme s Kryštofem sami. Všichni spoluběžci jsou moc fajn, uhýbají, fandí. Jeden vtipálek mě upozorňuje, že mám píchlý kolo, ale nakonec z něj vypadne, že to řekl jen proto, abych zpomalila 😊
Kryštof se trochu vrtí, takže vytahuju připravené perníky a nabízím mu je, to ho na chvíli zabaví, ale pak vyžaduje, abych zas komentovala dění kolem, takže štěkám jako pejsek, kterého předbíháme, atd. 😊 Před třetím kilometrem mě zezadu dobíhá slečna, že mi vypadl čip z kapsy, tak mi ho nese! Ještě jednou MOC DĚKUJI, třeba si to přečte!!!! Ukládám ho na kočárek a doufám, že už ho neztratíme.
Běží se mi fakt skvěle, sluníčko svítí, ač mrzne, tak je teplo a já se nechávám trochu unést tím, že už vidím cíl a zrychluji, fyzicky můžu. Kdybych na této trati neběžela poprvé, tak bych věděla, že to do cíle není přímou cestou, ale obíhá se ještě kus parku a celá budova, no nevadí! Kryštof stejně trochu prudí, perník, ani zvířátka už nezabíraj, takže zpomalit prostě nemůžu. Mám před sebou docela velkou mezeru, ale v cílové rovince se mi podaří ještě doběhnout slečnu před námi a i když jí povzbuzuju, že se přece skoro v cíli nenechá předběhnout kočárkem, tak se nám to stejně daří 😊 Vydýchávám se na trávě a slyším, že právě přibíhá ten pejsek, kterého jsme přebíhali. Za chvíli se u nás objevuje David. Jdem si udělat společné foto a poměrně rychle zjišťujeme, že když se člověk nehýbe, zas takový teplo není. Takže vyrážíme do kavárny, kde se všichni zahříváme polévkou a čajem. Pak už naskládat všechny věci do auta a alou domů.
Když nám usne Kryštof, probíráme v autě celý závod, jak se nám běželo a tak. Já jsem trochu zklamaná z toho začátku. Běželo se mi dnes nádherně a mohlo to být rychlejší, ale s tím, už nic nenadělám. Vyprávím Davidovi, jak jsem ještě v cílové rovince předběhla tu slečnu, jak moderátor říkal, že přibíhá do cíle první kočárek,... Načež mi David odpovídá "Hmm, tak to je fajn! Já když jsem probíhal cílem, tak se z repráku ozývalo A máme v cíli už taky prvního psa!" 😊 Běžel totiž hned za ním. 😊
Závod v Brně byl opět vydařený a stejně jako před týdnem v Hradci jsme si to parádně užili. Příští sobotu si dáváme pauzičku, ale pak už se zase budeme těšit na budějovickou trať a já doufám, že tentokrát nebudeme zastupovat tým DCKM sami! Co, parto? 😊