Dovolená s Čiperami

V půlce května jsme byly s Kač na dovolené. Zní to jako dokonalá idylka, my dvě na dovolené... ale tak nějak to přesně NEBYLO. Měly jsme tam s sebou celou smečku, jak dětskou, tak chlapskou a ještě jednu kamarádku, taky s celým rodinným ansáblem.

Ona to totiž nebyla tak úplně dovolená pro nás, jako spíše pro děti. Teda takhle, program a celé pojetí je vymyšlené pro odpočinek, ať už aktivní či pasivní, všech, ale vysvětlujte to dětem 🙂 K věci!

Čtyři dny a noci v Bedřichově v penzionu Uko s programem od Čiper z ráje. O penzionu se nebudu rozepisovat neb si to buď můžete najít na těch internetech nebo ještě líp, v historii našich článků, protože Kačka & Co. tu byli už potřetí.

Začátek programu v neděli po O, hlídání dětí tetami a první trénink dospělých s Denisou Helceletovou ve čtyři. Tak přesně tohle zahájení jsem s dětma nestihla, logicky, když to máme ze všech nejblíž 😂 Ale jenom na mapě a z chalupy, jinak cesta trvala stejně jako ostatním spřízněným rodinám z Boleslavi.

Když jsem dorazila na místo určení (sama s dětmi, tatínek dvojčat se tvářil, že není úplně OK, takže za námi dorazí po rekonvalescenci (čti PO NEDĚLNÍM HOKEJI, v pondělí ráno), Kačka a Monča už byly na značkách a cvičily. Šprtky, no, co k tomu víc říct... 🙄😂

Ubytování, seznámení, pozdravy, aperol, hřiště, pískoviště. A jde se na večeři. V restauraci jsme obsadili salónek a od velmi ochotného číšníka i rezervaci tohohle místa na celý pobyt, takže jsme alespoň částečně odstínili tu naši dětskou ZOO od zbytku... dětské ZOO. 😂 Pohled na celou restauraci, kde se tetelí, batolí, pobíhá, poskakuje, tancuje dvakrát tolik dětí než dospělých, to se jinak než dětská zahrada nazvat nedá. A i ty zvuky trochu pavilon opic připomínaly. 🙃

Nutno dodat, že naše tři rodiny byly specifické tím, že měly přítomny oba rodiče, protože jinak naprostá většina dospělého osazenstva byly maminky, případně doplněné o krotitelky babičky. Na příštím turnusu v červnu je to prý ale genderově vyvážené, takže se pánové určitě nenechte odradit. Navíc pokud byste jeli, byli byste, stejně jako naše drahé polovičky, terčem obdivných a závistivých pohledů maminek vláčících na každé ruce jedno dítě a proklínajících se, že vyrazily samy.

Já to samozřejmě trochu dramatizuju, ale ono při celodenní nabitém programu jsou i největší otrlíci a nespavci z řad dětí zralé na poobědový spánek, případně jsou večer přetažené; že byste je nejradši taky přetá.... čeli v náručí s radostným výskotem a pusinkováním. 😂

A čím se tedy děti bavily? V doprovodu hlídacích tet a rozdělené dle věku do skupin střídaly jednu aktivitu za druhou: tvoření obrázků lepených výtvorů, angličtina, plavání, hry, mezi tím svačina, procházka po okolí, mini olympijské hry, malování na obličej, karneval, diskotéka. Program opravdu pestrý, pro větší děti bez doprovodu rodičů; pro menší za asistence alespoň jednoho z nich. A pro druhého rodiče tak možnost se válet (ne, díky, to my nevyužijeme 😂) nebo vyrazit na trénink pro dospělé. Posilovací kruháč s medicimbaly, ketlebelly, lany nebo odpolední běžecké tréninky, za deště pak zpevňování středu těla (core, of course) v sále na jógu nebo aqua aerobic s Bětkou Dufkovou.

Po obědě následovala pro uspávačky roztomilých hadů pravidelná procházka s kočárem a následná zasloužená odměna v podobě klidu, ticha a kafe. No dobře, ticho bylo jen od vlastních dětí. Ševelení, vřískot či pláč se na takové akci logicky ozývaly celodenně.

Večerní program vyčerpaných rodičů byl už čistě společenský, jednou jsme stihly s Kač krátkou vířivku, bez víření (bychom se jinak neslyšely, žejo), pánové sledovali hokej v dětské herně. Pak společné řešení zásadních a nadčasových témat, jak už to tak v tomhle našem kolektivu, s vychlazenými bublinami v ruce, bývá.

Já jakožto prvoúčastnice jsem byla nadšená, jak z organizace dne, tak programu. Že ještě děti nezůstanou samy s tetami a kamarády jsme počítali, takže s vidinou lehárka jsme tam nejeli. A po rozkoukání se a naplánovaní "směn" jsem se od pondělního odpoledne účastnila všech tréninků. Za mě paráda, protože i když jsem zvyklá na cvičení o samotě a člověk si tak musí naplánovat sám běh nebo posilovací sestavu, je příjemnou změnou jen plnit pokyny a moc nepřemýšlet. 🙂

Aby nebyl celé článek moc sluncem zalitý, musím zmínit, že oproti do nebe vynášené kuchyně z loňska, to letos nebyla žádná hitparáda a že dlabanec je jednou z důležitých radostí dovolené, si tu nemusíme do detailu rozebírat. Skutečnost "že to nemusím vařit" potěší hlavu a ruce, ale chuťové pohárky úplně neuspokojí. Je to škoda, protože jinak bylo vše na výbornou.

Počítáme ale, že pojedeme zas. Ať už s chlapama nebo bez, rády zkusíme i novou destinaci. Nepřidáte se k nám? 🙂

Tak bůčku zdar!

(Tomu mýmu obzvlášť, takhle na začátku léta...)