Josefský běh Cerhovice

Před týdnem, konkrétně ve čtvrtek 7.3.2019 se Gábi opila a protože je to pro tenhle článek dost zásadní, tak touto informací dnes musím začít. Nebýt téhlé párty, nemáme totiž dnes dost možná o čem psát 😊

Vývoj událostí byl potom takový, že pátek měla Gabča takovým ten "den bez názoru", určitě všichni chápete. 😊 Když se pak v sobotu dostala z toho nejhoršího deliria, následovaly vnitřní výčitky a taková ta sebemrskačská chvilka. A během ní, asi aby v tom nebyla tak sama, nám napsala do whatsapp skupiny, že máme příští víkend v běžeckém kalendáři volno a jestli si nechceme něco zaběhnout nebo společně vymyslet. Třeba potrénovat kopce, přičemž poslala odkaz i na brdský pohár v Cerhovicích - "trať s dlouhým výběhem a seběhem".

Protože první část nápadu - potkat se společně o volném víkendu - se mi jevila jako docela příjemná, zkusila jsem navrhnout výjezd třeba na Šumavu. Pro nás dobrá dostupnost, možnost vystřídání se u Kryštofa, nějaký ten mírný výklus, pokec a pohoda. Hezky jsem si to namalovala, ale Gabča se prostě za ten čtvrteční výkon zřejmě potřebovala zničit, takže se má varianta s úspěchem nesetkala. Navíc se na běh v Brdech chytla i Kamča. Já jsem se doma sice ještě chvíli snažila prosazovat ten šumavský víkend, ale ani David se na to nějak extra netvářil, takže jsem se v úterý podívala na předpověď, která hlásila slunečno a krásných 13 stupňů a rozhodla jsem se, že teda do těch Brd vyrazíme a buď seženem hlídání a poběžíme oba nebo vezmem Kryštofa a střihnem si, kdo se vydá na trať. A tak jsem se začala i docela těšit.

Když jsem si otevřela facebookovou stránku a mrkla na profil tratě, trochu mi zatrnulo, ale vzhledem k tomu, že převýšení na téhle sedmikilometrové trati bylo uvedeno jako 205m a na NoMenRunu mě za měsíc čeká úsek okolo 12km s převýšením 500m, trénování kopců je v mém případě dost na místě, takže jsem se nenechala zastrašit. Co mě ale mírně rozhodilo, tak byl fakt, že se to běží celé v terénu a já běžecké trailové boty stále nevlastním (nepočítám-li jedny děravé, ke kterým mám však citový vztah a nejsem schopná je vyhodit, byť jsem je už asi třičtvrtě roku neobula). Protože jsem ale stejně měla v plánu si nějaké pořídit právě kvůli té dubnové holčičí štafetě, tak nákup aspoň trochu urychlím. Ve středu jsem tedy objednala a v pátek už se radovala z dodání. No a nakonec jsem se domluvila i s mou milou švagrovou, která se nám prý ráda postará celý den o mládě. Společnému startu v sobotu tedy už nic nebránilo. Až na počasí!

Předpověď se totiž od začátku týdne dost významně změnila. Ve čtvrtek už nebyl v aplikaci na sobotu obrázek sluníčka, ale mráček s deštěm! Ale pořád příjemných 11 stupňů. Ovšem v pátek mrak i déšť zůstaly, ale teplota klesla na nemilosrdných 6!!! No co, tak prostě zmoknem! A místo medaile si tentokrát přivezeme třeba chřipku, nebo rovnou zápal plic, no boooože 😊

Když mě v sobotu ráno probudilo kvílení meluzíny a bušení dešťových kapek na okno, říkala jsem si, že to bude asi fakt stát za to. David jako první neotevřel oči, ale pusu, aby mi sdělil, že se na to může dneska vy****, že nikam nejede. Tak jsem vyskočila z postele a tím nejoptimistějším tónem hlasu, jaký jsem v tu chvíli dokázala vydat, jsem ho vyzvala "Vstávej, vstátej, trenýrky dávej, nemůžeš spát, za chvíli musíš do kopce hnát!" Což ho donutilo otevřít aspoň ty oči - zřejmě aby se přesvědčil, jestli se mé šílenství nějak podepsalo i na mém vzhledu. 😊 Chvíli pak ještě dělal ofuky, ale když pochopil, že je to marný a že si to nerozmyslím, tak vstal a šel se chystat. Načež mi přišla zpráva od Gab, která nás jen chtěla ujistit, že neleje jen v Krumlově, ale že v místě závodu je takovej chcanec, že i zarputilí brdští hledači paroží dneska ruší své procházky po lese a zůstávají doma. Ale pak mi taky napsala, že ona je podle radaru přesvědčená o tom, že se vyčasí!!!! 😊

Po půl deváté jsme tedy odvezli Kryštofa na hlídání a vyrazili do sto šedesát kilometrů vzdálených Cerhovic. Gab zřejmě taky (stejně jako David a na rozdíl ode mě 😊 ) nebyla úplně přesvědčená o tom, že je to nejlepší nápad dneska opouštět teplo domova a proto nelenila a pod záminkou, že jí jde vlastně o nás, abychom se takovou dálku nevláčeli zbytečně, si v propozicích našla telefonní číslo na pořadatele, že se teda jako ujistí, že se ten závod fakt koná. Telefon jí bohužel nikdo nezvedl, ale když už v těch lejstrech listovala, všimla si i formulky "závod se koná za každého počasí" a bylo jasno. 😊 Ikdyž ne tak úplně!

Jak to totiž najednou studovala detailně, tak si všimla i toho, že registrace na místě jsou možné do 11 hodin. Což bylo jasné, že my s Davidem nestíháme. Gabča s Kamčou to ale zvládnou, když vyrazí z Prahy o chlup dřív, než měly původně v plánu, takže situace byla rázem zase šťastně vyřešená. 😊

Holky se tedy do Cerhovic dostaly asi v 10:45 a rovnou si to mastily směr místní základní škola, kde se konala prezence závodníků. My jsme nakonec přijeli jen cca 10 minut po nich, takže jsme je na tomtéž místě ještě zastihli, už však s čipama a číslama v rukách. Jestli si myslíte, že Gabčina ranní předpověď o zcela jistém protrhání deště vyšla, tak se pletete. Pršelo pořád a vydatně. Chvíli jsme teda stepovali v aule školy, pak jsme šli postávat k autu, my s Davidem se převlékli do běžeckého a následně jsme zas zamířili do školy na záchod a trochu se v té budově ohřát. Když jsme se zahřáli, bylo už na čase jít se rozklusat před startem. Vyběhli jsme si po asfaltu lehký kopeček, zdálky si prohlédli okolí, popřemýšleli, na který vrchol, že to za chvíli teda zamíříme a už jsme si to zase štrádovali zpátky k autu odložit poslední teplejší vrstvy oblečení. A v tu chvíli David také zaslechl prima rozhovor dvou našich "soupeřů" - uvozovky jsou tu proto, že tenhle závod jsme rozhodně neměli v plánu s někým soupeřit, chtěli jsme jen přežít.

• Čau, tak ve kterých botech dneska nakonec běžíš?
• V Salmingách. V čem ty?
• Ty voe, já v kopačkách. Viděl jsi to nahoře? Tam je to strašná oranice a jak se pak sbíhá z louky na to pole, tam se běží brázdou a je tam bahna jak svině! Takže čím větší kolíky, tím lepší!

Klidně si to mohl nechat pro sebe, ale to by nebyl David, aby nám to hned nepřišel přetlumočit a leč si s sebou on sám na tenhle závod sbalil troje boty, tak ani jedny nebyly kopačky. O tom, že my holky takovou obuv ani nemáme, psát snad nemusím. 😊 No nic, děj se vůle boží, jdem se ještě na skok ohřát do školy a pak už hurá na start!

Tady při omrknutí startovního pole zjišťujem, že věkové složení je dost rozmanitý. Už ve startovce jsme si všimli běžče, jehož ročník narození byl 1940! Teď ho na startu fakt vidíme a teda za všechny čtyři smekáme obrovský klobouk! Nehledě na to, že tam tenhle pán není sám, ale podobně zkušených borců je tam snad pět! Pecka! Z takových lidí by si měli vzít příklad všichni běžečtí výmluváři světa! Jo a všímáme si taky Lukáše Langmajera. Konkrétně nás na něj upozorňuje David slovy "Hele není to Langoš?" Načež Gábi velice zaujatě a taky dost hlasitě odpovídá "Langoš? Tady někde dělaj langoše?!" 😊

Chvíli poté už jsou muži startující 5 minut před ženami vyzváni, aby se seřadili do startovacího koridoru, odpočítávání a vybíhají. Kousíček za startem je první zatáčka, takže my holky zatím vůbec nevíme, do čeho se poženeme. Vesele jdem zapózovat fotografovi, zavlníme se do rytmu písničky Když nemůžeš, tak přidej a pak už se taky pomalu řadíme a jdeme na to.

Začátek se běží po poměrně široké polní cestě místy vysypané štěrkem. Ikdyž je to do kopce, tak se to celkem dá. Chvílemi je teda nutné běžet hodně při kraji, protože prostředek je brutálně rozbahněný. Sama jsem zkusila tuhle prostřední trasu, a když mi v tom blátě málem zůstala bota, tak jsem rychle zamířila na kraj jako ostatní. Stříkání bahna člověk vnímá jen chvíli, pak už je mu to tak nějak jedno.

Po výběhu tohohle prvního kopce se dostáváme na louku, běžíme po měkké trávě pořád mírně do kopečka, ale už nic hrozného. Tady někde nám pípá první kilometr. Pak se sbíhá do lesa a já si naivně myslím, že ten první kopec už je teda za námi a teď budeme chvíli klesat. Chyba lávky! Běžíme po uzoučké cestě podél lesa, na kterou se vejde jeden běžec úplně akorát. V jednom lehce rozšířeném úseku se mi daří předběhnout závodníka přede mnou a tím se trhám od holek, protože pak už tam zas prostor není. No a potom to přijde! Krpál jako prase uprostřed lesa. Chytám se nějaké dvojice holky s klukem a ač střídám chůzi a běh, zatímco oni dva pořád běží, držím se jich celou cestu nahoru. Vrnění hodinek, oznamujících mi, že mám za sebou další kilák, moc nevnímám, ale je to někde nad tímhle kopcem. Pak běžíme zase chvíli po rovince, následně sbíháme na asfaltku a já se zaraduji, že aspoň kotníky si odpočinout. Na pevné cestě, ale uděláme asi tak 20 kroků a stáčíme to na louku, kde už na nás čeká ta brázda a bahno, o kterém mluvil kluk s kopačkama. Moc prima to je - sice z kopce, ale šílený bahno, takže to klouže jako prase a cestička je zase akorát tak pro jednoho člověka. V tu chvíli jsem vděčná, že mám ty trailový boty a vůbec si neumím představit, jak tohle seběhne Kamča v silnicích. Někde na konci seběhu pípá třetí kilák, my se dostáváme do prostoru startu a voilá, jdeme si to celý střihnout ještě jednou! Ještě před zatáčkou se kouknu na louku a vidím, že Gab je kousek za mnou, na mávání ale bohužel nejsou síly - ani z mojí, ani z její strany 😊

Teď na podruhé už mi ten první kopeček nepřijde zdaleka tak v pohodě, takže i tady občas přecházím z běhu do chůze a naopak, ale tu dvojici, ke které jsem se přilepila, si pořád hlídám. Louka, seběh, předbíhám kluka, úzká cestička a kopec nahoru. Ten už víceméně skoro celý vycházím a na samém vrcholu se moje spoluběžkyně zastavuje a čeká na svého parťáka (v cíli se pak od Gab dozvídám, že měl něco s kotníkem). Přede mnou je docela velká mezera, takže se nemám koho chytit a po chvíli poprvé koukám na hodinky, abych zjistila, že mám za sebou 5,75km. Teď už vím, že mě čeká jen cesta dolů, tak jí holt budu muset zmáknout sama. Na poli se zvládám přiblížit ještě k jednomu běžci, který mě pouští, ale další holčinu přede mnou už nedávám, ikdyž se o cílové čelíčko fakt snažím, co mi bahno dovolí. 😊

Hodinky v cíli vypínám na čase 44:44 a jsem spokojená. David už mě vítá s teplým čajem v ruce. Minutku po mě přibíhá Gábi a chviličku po ní i Kamča. Na čaj se následně přesouváme všichni a fakt bodne. Prý byla i buchta, ale na tu jsme bohužel běžely moc pomalu. 😊 Uděláme pár společných fotek, mimo jiné i s hereckou hvězdou, kterou chtěla Gábi ještě před závodem sežrat 😊 , ale protože najednou chladnem a hlavně si uvědomujem, že pořád dost silně prší (během závodu to člověk vůbec nevnímá), tak jdeme k autům a na Gabčino doporučení se přemisťujeme do nedalekého Žebráku na oběd.

Moc hezkou restauraci nám ta holka vybrala, jen teda my bahňáci úplně nezapadáme do jejího konceptu alá obsluha v bílých rukavičkách 😊 Ale nám to nevadí, personálu evidentně taky ne, jídlo je vynikající, takže jsme spokojeni.

Tak tedy závěrem. Byla to nakonec moc hezká sobota a jsem opravdu ráda, že nás počasí od absolvování tohoto závodu neodradilo. Bylo to milé, takové skoro rodinné (startovné 50,-!!!! To jsem úplně zapomněla zmínit) a my si aspoň zkusili, jaké to je běžet v trochu extrémních podmínkách. Nikdo nám totiž negarantuje, že NoMenRun nebo VltavaRun, na které se teď nejvíc připravujeme, se poběží za sluníčka a tepla.

Jo a Gábi, taky mě cestou napadlo, že SpartanRace je jen takovej starší brácha tohohle závodu, tak nechápu, proč se mu letos pořád tak bráníš, když sem jsi nás všechny uvrtala Ty! 😊😊😊