Krumlovská11 2023

Že se běhá nějaká Krumlovská jedenáctka, to jsem asi věděla, ale jen tak nějak mimochodem. Loni už jsem ji zaregistrovala trochu víc, protože byla účast #DCKM týmu velká, čti čtyři běžcí v hlavním závodě :D a hlavně se náš dres objevil na nejvyšším stupínku bedny, kam si pro zlatou medaili vystoupala Klárka. Ale ani u chlapů to neběželo špatně: Milda (8. místo), Špachy (15.) i Petr (19.) se vešli do dvacítky. Hlavně jsem si ale zapamatovala, že se řeší po doběhu nějaká husa. Ono taky když si otevřete stránky závodu www.krumlovska11.cz, vyběhne na vás, že se jedná o Svatomartinský dobročinný běh. Poslední, co jsem takhle z rychlíku věděla o závodě bylo, že tam je nějakej kopec. Křižák, říkali a psali si do diskuse v Garminu ti, co jsou znalí věci. Jenže to čtu pořád: běžel jsi Křižák, vyběhla jsi Lazec... ale já jsem holka co má ve svých nohách znalost kopců náchodských, pražských a Ještědu a jeho okolí, takže jsem moc netušila. Dokud na mě nesvítí, že se běží na Kleť, tak si říkám, že to vlastně žádný drámo není. Takhle, abychom si rozuměli... to si říkám na gauči, pod dekou, s čajem v ruce ideálně. 

Jenže... letos se to mělo všechno změnit. A to to začalo tak nevinně. Na 20 min jsme se potkali s Kač a Davidem na opuštěném parkovišti na Spořilově. Nedealovali jsme tam drogy, ale vánoční dárek, který mi dovezli z Krumlova pro jednoho z našich svišťů. Samozřejmě, sportovní náčiní, aby ani mladá generace nezahálela. Tak tam stojíme u aut, kecáme o všem možným, o našich tréninkových plánech, co jedeme všichni tři na Garminu, jakýho kdo máme trenéra, jaký to nahazuje tréninky, taky o novejch trailovkách, co jsem si koupila , bla bla, o jednotlivých víkendech, co budou do konce roku, kdy se zase uvidíme, načež Kačka říká: no a toho 12. listopadu se běží Krumlovská 11, tak kdybys chtěla přijet, David má v sobotu mecheche, uděláme si pohodu a v neděli to odběhneme. Ahaaa, počkej, jakože výlet do Krumlova, bez dětí, v čase svatomartinský husy, příležitost jet busem, když jsme teď museli zrušit velkej výlet vlakem... Hm, hm, tak já to promyslím. Čau a dík, dáme si vědět. Doma jsem na to mrkla, ale když se to jmenuje jedenáctka, tak copak tam je k řešení, žejo. Jasně, takže se jen domluvíme jak to zorganizujeme rodinně a už kupuju jízdenky na bus. V sobotu poctivejch 5 hodin jízdy z Liberce přes Prahu do Krumlova, v neděli už jen rychlovka Krumlov Praha za 3 hoďky. Posílám to Kač, s tím, že teda na registraci je čas, protože nejdřív se musíme soustředit na registraci VR 2024. Předposlední a poslední den ji kupujeme a není co řešit. Takhle, možná by bylo trochu dobrý řešit běh, ale zrovna to v tomhle čase vůbec nevychází, takže si dám den před odjezdem 6x malej kopeček a mám hotovo. Tím, že mi Kačka posílá profil trati, loňskej záznam Špachyho aktivity, že straší tím Křižákem se nenechám rozhodit. Já jedu na výlet a na konci čeká husa. To přece stačí. (poznámka by KC: To nebylo žádný strašení, to jsem si dělala alibi, kdybych v cíli dostala kartáč, že jsem jí něco zatajila!!!) 

Mno, dobře jsem udělala, že jsem víc neřešila. Když mi David v neděli ráno z okna ukazuje odkud kam poběžíme, a že pak dál už to není vidět, protože to je za horizontem a stejně se to stále vlní nahoru a dolů, tak začínám pochybovat, jestli to byl tak dobrej nápad, jak si celou dobu myslím. Ale tak co, dojít se to dá vždycky. Tím, že by mě tady znaly davy lidí, co mi každej den ve školce/škole/v krámě/na kafi budou říkat, že jsem byla pomalá a poslední mi nehrozí, takže jakýpak copak. V pravidlech jsem četla, že kdo se na konci nevykoupe, bude penalizován, ale to jsem brala jako samozřejmost. Obzvlášť, když teploměr ráno ukázal hodnotu bod bodem mrazu. To bych ale nemohla mít praštěnou kámošku, která řešila, jestli máme ručníky. Na co??? No na tu koupačku. Jasně, haha. Za chvíli zas: ale tak budeme rozhicovaný, to tam vlítnem jedna radost... Klepu si na čelo a myslím si svý (čti: NE, NEBUDEME, NEVLEZEME, NEVYKOUPEME), sis něco v noci šlehla, ne???? 

Před jedenáctou vyrážíme na místo určení, potkáváme známé tváře, vidíme rybník, taky lidi v zimních bundách, čepicích, s rukavicema na rukou (ve kterých mimochodem i Kačka běžela, takže o teplotě víme vše co potřebujeme!). Už na rozpravě říká šéfík závodu, ať neblbneme a do toho kopce neběžíme a radši to vezmeme jako procházku s povídáním, sakra, to začíná smrdět fakt výšlapem, říkám si, ale přes stromy a baráky stejně nevidím kudy přesně se poběží, tak víc neřeším. Týmové focení před startem, lehký rozklus a jdeme na to. Když se vymaníme z prostoru startu dostaneme se mezi zahrádky a relativně úzkou pěšinou to jde nahoru, nejdřív pozvolna, pak víc zostra. Ahaa, tak to jsem skončila brzy, říkám si a v duchu nepřepal začátek přecházím do rychlé chůze. Nejsem zdaleka sama a rozhodně nejsem první, kdo se pro tenhle způsob zdolávání kopce rozhodl, přesto mě záhy hecuje Milda: Gábi, pojď... Mildo, vždyť já JDU!!!! :-) Nebudu vás napínat, ty nejprudší pasáže jsem šla, ty méně prudké někdy šla a někdy trochu běžela. Chvíli jsem předbíhala někoho já, chvíli někdo mě. To není vůbec důležitý. Důležitý je, že cesta to byla krásná, i když hlavně v první polovině náročná. Počasí vyšlo na jedničku, byť byl podzimně chladný den, tak slunce svítilo a docela i hřálo, díky paprskům, hrály všemi barvami stromy, listy a okolní louky, na které byl z trasy fakt krásnej pohled. To už bylo za prvními kilometry kopců, kdy nejen rakeťáci, ale i další běžci byli přede mnou, někteří za mnou, takže klid a panoramata. V půlce trati občerstvovačka, kterou jsem jen minula, pozdravila a poděkovala za nabízené dobroty, za pár dalších chvil mě překvapil pokyn pořadatelek, ať z té lesní cesty seběhnu a dávám pozor. Jako kam seběhnu? Z toho srázu? :-D Jak se ukázalo, vedla tam pěšinka, pro jednoho, ani o kousek víc, ze začátku přes kořeny a přes popadané stromy. Pak už ale bez překážek podél lesního potoka. Najednou se cesta zase začala zvedat a já zase začala tušit, kde přibližně jsem. Přebíháme silnici vedoucí z Krumlova na Kaplici a cíl musí být na dohled. Z kopce mezi zahrádkami se snažím natáhnout krok a ztrestat ty dva, co mě předběhli v posledním stoupání, ale i když letím jak gepard (jen v mých představách samozřejmě), náskok se zmenšuje pomalu. To už přibíhám k rybníku, vidím a slyším Kačku s Lindou a Kryštofem, a napálím čelíčko do cíle, už zase vysmátá. Protože co si budem, klasický myšlenky: na co jsem to zas kejvla, proč to dělám, co si dokazuju, to přichází v takovém terénu dřív než obvykle :-)

V cíli se ptám Kačky, jestli už je vykoupaná, ať se můžeme sprchnout nebo rovnou jet na tu husu. NENE, čekám na Tebe... přece jsme nemakaly proto, aby nám teď připsali minutu. A já, ústavem duševního zdraví diagnostikovaná jako YES WOMAN, se začnu svlíkat a zouvat, pořadateli hlásím své startovní číslo, protože přece jdu do té vody. VTIP roku, opravdu... už při příchodu k registraci jsem Kač říkala: podívej na ty děti na aquazorbingu, to voda musí děsně studit i přes ten gumovej balón a pohoršuju se, jak to může někdo připustit! A teď tam obě vlezem? JENOM po stehna, ale sakra, tohle není JENOM, tohle je AŽ PO STEHNA! A to jsem dělala v červnu vofrky u moře, že ta voda teda není úplně teplá a lezla jsem tam váhavěji než v půlce listopadu do Hornobranskýho rybníka, koukajíc u toho na omrzlou Kleť. Pár fotek, aby byl důkaz, až si půjdu pro antibiotika na močák a jdeme do sprchy. Naboso, jakýpak copak. Organizátoři připravili sprchy v penzionu, kde je zázemí a bude i husičková pozávodní hostina. Rády toho využijeme, dáme rychlou sprchu, ve stánku si ještě vezmu čaj a výborný hrozno, Kač dobře vychlazený ovopivo a loučíme se.

Loučíme se se závodem, kterej zase posunul naše hranice, nejen běžecké, ale i otužovací. Náš dosavadní rekord koupání z 1. 10. 2016, kdy jsme na Spartanu v Liberci absolvovaly jak rybník, tak pak i nějaká ta bahna, se posouvá na polovinu listopadu. Myslím, že dalších 7 let nemusíme na posunutí rekordu zase pracovat :-) Loučíme se taky se závodem, kde letos padl traťový rekord! Se závodem, kterej byl skvěle připraven a značen, ale hlavně měl atmosféru, kterou chcete při závodech i mimo ně zažívat. Příjemný, pohodový. Takže odpověď na otázku, kterou jsme nechtěly řešit před startem: Obávám se, že ANO, UDĚLÁME Z TOHO TRADICI! :-)

A koho zajímá jestli byl i druhý happy end: ano, husu jsme měli, a skvělou. I paštiku, lívance, svatomartinské víno. Takže chápete, tu tradici z toho prostě udělat musíme...