Night Run České Budějovice 2019
Dlouho jsme nic nenapsaly. A to z jednoho prostého důvodu - dlouho jsme totiž ani nic neběžely. Výzvu samozřejmě cvičíme a jsme moc rády, že pořád baví nejen nás, ale statečně s námi pokračují i další cvičenky, o jejichž parádních proměnách už jsme tu psaly, ale tomu běhání, natož závodění, jsme přes léto moc nedaly.
Vlastně posledním závodem, na kterém jsme se viděly, tak byl srpnový triatlon v Mimoni, kde se ovšem aktivně účastnila pouze Gábi, zatímco já jsem měla hlídací službu u Kryštofa (a teda upřímně, i kdybych jí neměla, tak jsem stále ještě aspoň trochu při smyslech a určitě bych se nezúčastnila ani tak 😊 ). Každopádně na trať byl za DCKM rodinu vyslán David, který si tak střihl svůj první triatlon.
Během zbytku léta jsme se setkávaly při různých jiných příležitostech jako třeba na svatbě, na závodech minikár, ... ale běh jsme (řekněme si to upřímně) maličko flákaly. Náš tým se v září zúčastnil již podruhé štafetového závodu Praha-Plzeň, který jsme vloni objevili jako takovou náhražku za Vltava Run, na který se nám původně nepodařilo zaregistrovat. Protože jsme ale s Gábi vyhodnotily, že tahle náhražka byla trochu slabá, tak jsme letos účast s díky odmítly (stejně jako většina členů DCKM týmu). A vlastně jsme udělaly dobře, protože tím pádem musel hlavní organizátor David rozhodit sítě a najít nové běžce, což se povedlo a na výše zmíněném závodu pod našimi barvami poprvé závodila Kristýna. Při příjezdu domů David říkal, že vypadala spokojeně a ve společnosti jeho, Verči, Kamči a Kikiho se jí libilo, tak snad nekecala a nebyl její start za náš tým zároveň i posledním. 😊
Tuto sobotu se v Českých Budějovicích běžel Night run. Závod, na kterém Kačka za posledních pět let chyběla pouze jednou a to v roce 2017, tedy 3 měsíce po porodu Kryštofa. Letos ale závodit v plánu neměla, hned z několika důvodu. Jedním z nich byl třeba ten, že se ve středu k ránu vrátila z dovolené a klimatizace v letadle udělala s jejími dýchacími cestami své. Navíc David věděl, že on poběží, čili někdo musel hlídat. V sobotu po poledni to ovšem Kačce nedalo a když se po vydatném obědě rozvalila na gauč a vzala do ruky telefon, skoro "samo" na ní vyskočilo, že kapacita závodu ještě není zcela naplněná a běžet by vlastně mohla. Navíc za oknem panovalo slunečné počasí (místo slibovaného deště) a tak si řekla, že by to přece jen mohla zkusit. David měl zaplacenou registraci na 10km trať, takže by se u Kryštofa mohli vlastně krásně prostřídat. Takže jo! Do ČB se vyrazí o něco dřív, registrace se provede na místě a je to. Zhruba hodinu po tomhle nenadálém rozhodnutí začal Kačce zvonit telefon. Volala Gábi.
"Hele chystáte se na ten dnešní Night Run?"
- Chystáme.
"Mně se nějak změnily plány, tak jsem teď nasedla do auta a přijela bych zafandit."
- Noooo, já jsem se nakonec rozhodla, že poběžím taky. Registrace ještě jsou, tak si taky sbal tenisky."
"Aha, tak to jsem neměla úplně v plánu, ale vlastně proč ne. Tak po čtvrtý na náměstí. Pa"
Takže takhle nějak to u nás probíhá. Chtěla bych jenom podotknout, že obě dvě jsme dost plánovací typy. Rády víme dostatečně dopředu, co se bude kdy dělat a nemáme rády náhlé odchylky z předem daných aktivit nebo třeba posuny termínů, atd. No a pak se stane něco takovýhleho a my se nepoznáváme. 😊
Okolo půl páté jsme se tak skutečně sešly na náměstí Přemysla Otakara II., vyplnily si formuláře a obdržely startovní čísla na pětikilometrový Avon běh. Počasí se ale od poledne dost změnilo, bylo 8 stupňů, foukalo a každou chvíli to vypadalo na déšť. Startovní balíčky jsme si tedy dali (společně s Davidem) do aut a na hodinku se posadili do kavárny na čaj, abychom se trochu zahřáli. Mimochodem tenhle čaj jsem si pak asi od třístého metru závodu pěkně vyčítala, protože jsem ho měla plný močový měchýř a toiku v půlce trati jsem úspěšně přehlédla.
Startovní výstřel byl naplánovaný na 18:30, takže chvilku po šesté už jsme zase všichni zamířili k autům, abychom se my dvě převlékly do běžeckého a pak už hurá zpátky na náměstí. Tady jsme se potkali se Špachym a jeho rodinkou. Zatímco kluci měli své dětské závody již za sebou, manželka Monča se společně s námi chystala na start pětky. A nebyla to pro ni kdejaká pětka. Byla to totiž závodní pětka premiérová! Do koridoru jsme se tedy přesunuly ve třech, zamávaly dětem a pomalu se rozeběhly. Když píšu pomalu, tak myslím fakt pomalu. Protože jsme se nikam netlačily a startovaly dost vzadu, tak jsem víceméně první kilák a půl běžely v davu a postupně předbíhaly pomalejší závodníky. Gábi byla v proplétání nejúspěšnější a postupně se nám s Mončou vzdalovala. Před mostem do Stromovky jsme se od sebe oddělily i my dvě a každá si tak běžela po svém, ve svém tempu. Trochu nepříjemné bylo, že chviličku po tom, co jsme se přesunuly do parku, tak začalo pršet. Jak intenzivně, to si netroufám odhadnout, protože při běhu to člověk vnímá úplně jinak, ale malá sprška to přeci jen byla. Než jsme se ale dostaly k dalšímu mostu vedoucímu ze Stromovky přes hlavní silnici zpět do centra, tak bylo po dešti. U bazénu na nás čekali naši velcí i malí fanoušky, a pak už zbývalo jen posledních cca 500m a viděly jsme krásně osvícenou cílovou bránu.
Po obdržení medailí jsme se už zase pěkně sešly všechny tři a společně si daly teplý čaj, který byl podáván. Pocity jsme měly všechny krásné, endorfiny jely na plné obrátky. Velikánská gratulace patří ale hlavně Monče, která nejen že poprvé na vlastní kůži okusila běžecký závod a jeho atmosféru na trati, ale především poprvé v kuse uběhla celou vzdálenost, bez jediné pauzy nebo přechodu na chůzi a ještě v parádním čase! Super výkon, Moni!
Pak už zbývalo jen převzít děti (kterým byl nějaký déšť nebo vítr úplně šumák, jak jinak 😊 ) a vyslat na start mužské zástupce DCKM týmu - tedy Davida a Špachyho. V 19:30 zazněl výstřel, který odstartoval i jejich závod, ve kterém si zaběhli dva stejné okruhy a po méně než hodince čekání jsme už byli zase všichni pohromadě v cíli. Za normálních okolností bychom asi ještě pokecali a všechno detailně probrali, ale vzhledem k tomu, že bylo asi 5 stupňů nad nulou a blížila se devátá hodina, tak jsme se dost rychle rozloučili a vyrazili ku domovům. Teda takhle... protože jsme auta měli strategicky zaparkovaný přímo u Hladovýho vokna, tak jsme ještě zvládli rychlou zastávku a každý se odměnil nějakým tím burgrem. 😊 Z toho už se taky stává taková naše tradice po budějovických bězích. Vlastně trochu podezřívám Gab, že návštěva Vokna je tou hlavní motivací, proč jinak nenáviděnou cestu na jih Čech absolvuje. 😊
Na to, že ani jedna z nás neměla tenhle závod v plánu, tak mohu za obě prohlásit, že jsme opravdu rády, že jsme se pro start nakonec rozhodly. Teď už můžu skoro s jistou říct, že to ani jedna z nás neodmarodí, což je taky plus. 😊 Ale hlavně jsme se hnuly, zvedly jsme se z vyhřátého gauče, opustily teplo domova a něco pro sebe udělaly!