NoMen Run, 1.část

Přežily jsme! Doběhly jsme! Užily jsme si to! A světe div se, je dost pravděpodobné, že příští rok do toho půjdeme znovu. Přece bychom Gábi nemohly o takovou akci ochudit! 😊

Stejně jako jsme vloni nedokázaly do jednoho článku popsat celý VltavaRun a postupně jsme Vám to dávkovaly, tak s popisem průběhu NoMenRunu to bude dost podobný. Určitě se tedy můžete těšit minimálně na dva články. První, který právě teď začínáte číst, se bude týkat hlavně dramatických okolností, které nás zastihly pár dní před startem a pátečního příjezdu do Nového Města na Moravě. Samotný závod poté popíšu zvlášť.

V neděli 7.4.2019 jsme do společného NMRunového chatu od Verči obdržely fotky a video z jejího tréninku na Moravě (byla to příprava univerzální - klidně se mohla účastnit Pardubického VINAŘSKÉHO půlmaratonu 😊). Já jsem na oplátku zaslala pár fotek ze sobotního výběhu na Šumavě, Gabča nás informovala o výběhu na náchodský zámek a o tom, že se jí v noci zdají pikantní sny o Donaldu Trumpovi (NEKECÁM, fakt se jí o něm normálně zdá!!!!!, poznámka Gab: Já chtěla poradit jak se takovým snům vyhnout, nebo aspoň politovat. A ne totálně zesměšnit před těmi, kdo nám třeba i fandí!!!!!) a Kamča nás pozdravila z postele, ve které ležela už od středy a dopovala se práškama proti nachlazení. To poslední měla být ta nejzásadnější informace, že jsme se už týden před startem potýkaly s marodkou, ale nejsem si úplně jistá, jestli to po tom Donaldovi teď tak vyzní. 😊 Každopádně jsme zatím nemalovaly čerta na zeď. Týden je dlouhá doba.

V úterý ráno ovšem přišla další zpráva, a zatímco Kamča už byla v pracovním procesu a na dobré cestě k uzdravení, Verča si musela dojet do školky pro nemocnou dcerku a Gabča se nám tentokrát nesvěřovala se svými tajnými nočními choutkami, ale s tím, že má průdušky v jednom ohni a kašel takovej, že čeká, kdy jí to roztrhne plíce. Tak trochu se zdálo, že jde všechno proti nám. Každopádně byla ihned zahájena léčba, která se v průběhu dne jevila na obou stranách jako úspěšná, takže ještě ten večer jsme se všechny sešly na tajné oslavě narozenin v Praze a vesele jsme si připíjely nejen na oslavencovo zdraví, ale i na naše sobotní přežití.

Ve čtvrtek ráno už ale Gábi bylo víceméně jasné, že její zdravotní stav jí start prostě nedovolí. Bolest na průduškách se zvyšovala a přidala se navíc i teplota. Když jí definitivně došlo, že to prostě nedá, tak to samozřejmě obrečela a já se jí vůbec nedivím. Ač jsme z tohohle závodu měly všechny veliký respekt, tak jsme se zároveň fakt hodně těšily a dost času věnovaly přípravě (která se stopro bude hodit za necelý měsíc na VltavaRunu, ale prostě takováhle čára přes rozpočet hodně zamrzí). Gab nám tedy napsala, jak se věci mají a zda někoho z nás napadá, kdo by jí mohl zastoupit.

Znovu podotýkám, že byl čtvrtek dopoledne a do závodu zbývalo méně než 48 hodin. Rozhodily jsme tedy sítě, kam jsme mohly. Zkusily jsme Klárku z našeho DCKM týmu, ale neměla hlídání pro děti. Postly jsme příspěvky na instagram i facebook (které nám dost kamarádů sdílelo, za což ještě jednou moc děkujeme!). Obepsaly kámošky, o kterých víme, že běhají. Všechno neúspěšné. Gábi napsala na holky z vedení NoMenRunu, zda neví o někom, kdo by měl zájem běžet. Ty nám poradily FB skupinu, kde se parťačky na tenhle závod hledají. Všechny, které tam své "služby" nabízely, Gábi zkontaktovala, ale žádná pozitivní reakce nepřišla. Začínaly jsme se bát, že to fakt neklapne, ale nechtěly jsme to vzdát, takže jsme už vymýšlely, že si to s námi zaběhne David, abychom si to aspoň zkusily, samozřejmě mimo pořadí a se souhlasem pořadatelek.

Ve čtvrt na dvanáct napsala ale Kamče její kamarádka, že má známou, která by do toho s námi možná šla, že nám dá ještě odpoledne vědět. A dala! 😊 A šla!!! 😊 A tak jsme k Janče přišly!!! 😊 A ona k nám! 😊 Vůbec jsme jí neznaly, ale po pár zprávách na společném chatu se ukázalo, že je naladěná podobně jako my, takže by to mohlo být fajn. Upřímně jsem měla trochu obavu z toho, že to bude nějaká naspeedovaná závodnice, protože přece nikdo normální, by do takového závodu a ještě takhle na poslední chvíli nešel. 😊 Ale v tu chvíli mi to bylo jedno, hlavně že to klapne a my se na ten start přeci jen postavíme!

Jak jsme měly stresy ohledně tohodle, vůbec nás už netrápilo počasí. Předpověď pořád slibovala teploty okolo nuly, na Vysočině spíš pod ní a k tomu sněžení. Zohlednila jsem to tedy při balení oblečení v pátek ráno a ze spod skříně jsem vytáhla již zazimované rukavice, kulicha a termoprádlo. Okolo půl čtvrté jsme s Davidem odevzdali dítě, které před sebou mělo (podobně jako já 😊) svou zásadní životní premiéru, a sice první noc bez rodičů. Čekala jsem trochu dojetí, trochu hysterie a nějakou tu dramatickou scénku. Nekonalo se ovšem nic. Jakmile uviděl milovanou tetu, přestala jsem pro něj existovat, zvedl ruku jakože ČAU, řekl koko bééé (čti slepice a ovce), prstíkem ukázal směr, kudy se má jet a byl fuč. No takže to by taky bylo!

Přesně v 16:00 jsme do auta nasedli i my a vydali se na cestu do Nového Města na Moravě. Holky nakonec čas odjezdu z Prahy lehce posunuly, aby Janča nemusela odcházet z práce dřív a odjížděly tak ve třičtvrtě na šest. Odpoledne nám ještě Kamča poslala fotku s překvapením, které pro nás nechala udělat! TÝMOVÁ TRIČKA!!!! Naprosto nádherná, s naší společnou fotkou, názvem týmu a naším jménem na zádech! Ještě jednou díky moc za super nápad!!! Akorát tady Gábi zaplakala podruhé, když je viděla a věděla, že si je s námi neobleče...

Na cestu jsem si ještě nechala vytisknout propozice, že si teda konečně aspoň trochu nastuduju ty své úseky. Nevím, jestli se mi udělalo blbě z klikaté cesty a očí zabořených do papíru nebo z toho, co jsem v těch lejstrech zas viděla, ale dost brzy po otevření, jsem to radši zaklapla. 😊

Do Vysočina arény, kde se od šesti hodin vydávaly startovní balíčky, naše krumlovská posádka dorazila v 18:40. A protože jsme s sebou neměli vytisknuté prohlášení, tak jsme se tu hezky pěkně jen vyfotili, otočili se a šli zpátky do auta. Holky měly dojezd okolo půl osmé a David si chtěl jít ještě zaběhat. Aby tedy nevznikly žádné prostoje, převlékl se a během té doby, co bych čekala na holky, tak jsem ho odvezla na start úseku, který si pro trénink vybral a vrátila se zpátky do arény, kde už jsme se všechny pěkně sešly a společně jsme šly vyzvednout náš startovní set.

"Ahoj, název týmu?"

"DCKM"

"Jééé, to jste vy, my vás sledujeme na instagramu. Co nakonec ta nemocná, našly jste náhradu?" 😊

Ok, asi jsme tušily, že těma příspěvkama si děláme trochu promo, ale já osobně jsem si teda myslela, že to nebude zas tak dramatický a že k tomu takhle přistupuje víc týmu, takže se ztratíme v davu. No nic. 😊

Během vydávání balíčků se za holkama organizátorkama objevil Eda Kožušník, který začátek akce moderoval a aktuálně točil živé vysílání na svůj kanál.

Eda "Jak se jmenujete?"

"DCKM"

"Jééé, tak to vím, vy jste docela aktivní na instagramu, a losovaly jste si ty úseky, vás sleduju!"

Aha! 😊 Tak jo, tak možná nejsme tak úplně no name, jak jsme si myslely a ač nám skoro nikdo na naše příspěvky a články nereaguje, tak to evidentně někdo čte. 😊

Myslím, že tenhle nástup do závodu už při samotných registracích by leckoho mohl vyděsit, proto jsem se trochu obávala reakce Janči, ale naštěstí je to pohodová fajn holka, která se taky ráda pobaví jako my, takže jsme jí neodradily hned na začátku. Respektive jestli jo, tak to dokázala docela dobře zamaskovat. 😊

Pak se holky přesunuly k Pasáčkovi... teda na ubikaci, kterou nám Gábi objednala, já jsem vyrazila pro Davida a potom jsme se už všichni společně sešli v místní restauraci, abychom něco pojedli, trochu pokecali, ale chvíli po desáté už jsme se všichni vydali na kutě, protože jsme si byli vědomi toho, že odpočinek před závodem určitě zítra oceníme.

Takže tolik k první části našeho nomenrunového příběhu. Ohledně průběhu samotné soboty se rozepíšu zase příště. Pokud Tě napadá něco, na co bys rád/a znala/ odpověď nebo co by nemělo chybět v následujícím článku, dej vědět ve formuláři níže.