Poprvé v 2019
Tak a máme zahájeno! V sobotu jsme spolu s Davidem a Kamčou (a Kryštofem, aby byl ten seznam teda jako úplně kompletní 😊 ) reprezentovali náš tým DCKM na trati prvního závodu seriálu Winter run 2019 v Hradci Králové. Jaké to bylo, co se nám líbilo a co trochu míň, ... všechno se dočtete v pár následujících řádcích.
Hradecký winter run pořádaný 16.1.2016 byl vůbec prvním zimním běžeckým závodem, kterého jsme se s Davidem zúčastnili. Tehdy se ještě běželo na trati převážně lesem, byl tam sníh, led, strašně to klouzalo a byla šílená zima. A to jsou asi přesně ty důvody, proč se od té doby do Hradce rok co rok vracíme (kromě pauzy způsobené mým těhotenstvím, abych byla přesná). Prostě blázni 😊 Aby toho nebylo málo, tak vloni a letos jsem si já tenhle závod střihla i s Kryštofem v kočáře. V roce 2018 bylo na trati mamin s kočárkem ale ještě víc, letos jsem zůstala sama. Pravděpodobně proto, že mají ostatní matky rozum. 😊
V Hradci jsme se ubytovali už v pátek odpoledne, abychom dostatečně nasáli atmosféru města a řádně se zregenerovali před sobotním výkonem. KULOVÝ! Cestu jsme plánovali tak, abychom co nejdelší část z Krumlova ujeli během poobědového šlofíčka našeho nejmenšího a místo nasávání (a to JAKÉHOKOLIV!) jsme podvečer strávili v dětském centru. 😊 V sobotu ráno jsme se v klídku nasnídali a kolem desáté vyrazili pro startovní čísla. Automaticky jsme zamířili do prodejny Bikero, kde se registrace prováděly vloni, ovšem chyba lávky. Tentokrát zde byla pouze úschovna a ostatní zázemí závodu bylo přesunuto do kavárny vedle. Upozornila nás na to cedule hned při vstupu do prodejny, takže jsme dlouho netápali, ani se nemuseli nikoho ptát. První palec nahoru pro organizátory (a předpokládám, že to určitě bylo napsaný i v pokynech před startem, ale ty my bohužel moc často nečtem no). Registrace odsýpaly jako po másle, takže jsme za pár minut měli vyzvednutá čísla pro všechny tři běžce týmu. Protože se jednalo o první závod, nechtěli jsme to přepálit a všichni jsme zvolili čtyřkilometrovou délku trati.
V půl jedenácté byl odstartován první z dětských závodů. I když jsem původně měla v plánu přihlásit i Kryštofa, usoudila jsem, že 400m je fakt pořád dost pro rok a půl starý dítě, takže si chlapec ještě počká a zatím budeme společně fandit a HLAVNĚ probírat taktiku, aby nejpozději příští rok zaútočil na stupně vítězů 😊 Po povzbuzení všech těch malých statečných borců a borkyň jsme se vyrazili pomalu převléct, nasvačit (Kryštof) a připravit se na náš start. Zhruba 10 minut před startem jsme se setkali i s Kamčou, která z Prahy dorazila vlakem. Připnout číslo, rychlá toitoika (další palec hore, protože jich bylo dost a nestály se fronty), naložit dítě do kočáru a honem na start.
Díky tomu, že jsem běžela s kočárkem, tak jsem se necpala nikam dopředu, ale uzavírala jsem startovní pole pěkně na posledním místě. A protože jsou Kamča s Davidem kámoši, startovali vzadu se mnou. Díky, týme! 😊 Rozebíháme se po trávě, resp. po bahně, ale za pár metrů nabíháme na asfaltovou stezku. Asfalt je pro kočár sice fajn, ale trať je dost úzká, takže leč bych fyzicky mohla, předběhnout dokážu jen pár závodníků. Nevadí, hlavně že běžíme. To se ovšem mění ještě před pípnutím prvního kiláku, kdy před námi jsou přes celou šířku trati roztáhlé dvě dámy, které tento závod spíš než jako běžecký, pojaly jako drbací. Leč sama razím heslo, že je třeba si závod užít, že jsme hobíci, žádní vrcholoví sportovci a určitě je fajn si cestou třeba i pokecat, tak ale panebože, přihlásila jsem se na BEŽECKÝ ZÁVOD - když chci s kámoškou probrat co je novýho, co bude zítra vařit k obědu, jakou mají akci v Albertu a co vlastně ten její starej, jestli je pořád tak strašně nesnesitelnej, tak přece vyrazím radši na kafe,ne? Takhle ty holky překážely fakt všem, kteří by měli síly, ale prostě neměli žádnou možnost, jak je předběhnout (jedině to vzít přes řeku). Tímhle bych chtěla jen trošku apelovat na všechny, kteří běhají ve skupinkách, prosím mějte ohled na ostatní, neroztahujte se po celé šířce trati. Aby to nevyznělo nějak špatně, já vůbec nekomentuju tempo, jakým ty holky běžely, každý má jinou fyzičku a pro mě je vítěz úplně každý, kdo postaví se na start a závod dokončí (v jakémkoliv čase!), jen mi hrozně vadí tohle neohleduplné chování. No nic, pojďme zpět k závodu.
Když se stezka aspoň trochu rozšířila, hodila jsem kočár do brázdy vedle asfaltu a crossovým způsobem jsem "drbny" oběhla. No a pak mi aspoň už bylo úplně jedno, že se následující cca dva kilometry běžely v totálně rozbahněné břečce na druhé straně řeky. 😊 Musím říct, že to bylo zase po dlouhé době, co mě z běhu bolely ruce. Tím, jak jsem v tom bahně musela silně tlačit a zároveň dost vyrovnávat kočár, aby jel rovně, tak si moje paže slušně mákly. Kryštof byl s terénem ale zřejmě víc než spokojen, protože to zhruba v půlce trati zalomil, i když běžně v tuhle dobu ještě spát nechodí 😊
Když jsme se vrátili zpět na asfalt a měli před sebou cca 800 m do cíle, cítila jsem, že ta břečka mi sebrala dost sil a závěrečné čelíčko, které máme týmově předepsané, se asi konat nebude. Cílová rovinka navíc zase byla na rozbahněné trávě, takže ač jsem dělala, co jsem mohla, v závěru nás ještě někdo předběhl. Sorry, Sko 😊
V cíli jsme se se spícím Kryštofem vyfotili s medvědem, kterého se během bdělého stavu bál, dali jsme si teplý čaj a něco na zakousnutí - další palec nahoru organizátorům, protože fronty na občerstvení nebyly skoro žádné, pak ještě týmové foto a pak už si David všiml, v jakém stavu je kočár, hlavně teda kola, podvozek a koš. 😊 Asi mě fakt miluje, protože mi neřekl, ať si to jdu umejt sama, ale nechal na mně péči o spící dítě, odevzdaně vzal kočárek a zamířil s ním k Labi, viz. foto. 😊
Shrnutí! Závod organizačně super, nemám vůbec žádnou výtku, zase se nám v Hradci moc líbilo a doufám, že se zúčastníme i příští rok. Jediné negativum je chování některých běžců, ale to je prostě o lidech. Třeba se díky tomuhle článku někdo chytí za nos a bude na trati ohleduplnější. A třeba taky ne. 😊
Vidíme se za v sobotu v Brně!