Skutečná motivace
aneb PROČ CVIČIT I POTÉ, CO NADŠENÍ Z NOVOROČNÍHO PŘEDSEVZETÍ ODPADNE.
Leden, měsíc kterej naplní fitka, tělocvičny a parky lidma dychtícíma po pravidelným cvičení a hlavně zhubnutí je pryč. A s ním i spousta odhodlaných nadšenců, věčných začátečníků nebo prostě jen těch, co se sebou chtěli něco udělat, ale bohužel to nevzali za ten správný konec.
Rychle zhubnu, během měsíce udělám 1000 dřepů na jeden zátah, začnu běhat a do dvou týdnů uběhnu 5km pod 25 min, apod. To jsou většinou nereálné cíle, které si při silvestrovském nadšení nebo pod tíhou povánočně rostoucích údajů na váze dají ti, kdo věří, že začátek 1. ledna bude mít jiný efekt než třeba 7. března nebo třetí úterý v červnu.
Že je fajn si dávat spíše dlouhodobé nebo alespoň reálné cíle, je asi v poučce každého prosincového článku o předsevzetích. Ale co si pod tím představit konkrétně? Jak ke cvičení přistupovat, aby u něj člověk vydržel, aby mu dávalo dlouhodobě smysl, i když není sportovec tělem i duší, který bez pohybu nemůže žít?
- BENEFITY VYUŽITELNÉ V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ
Za mě určitě nejlepší motivace. To, že si zlepším fyzičku, případně zhubnu nějaké to kilo, mi zlepší život, běžné úkony. Dřepovat s cílem udělat milion dřep v kuse může být fajn, ale co v reálu z toho? Možná to ocení někdo ve fitku nebo získám pár lajků na sociálních sítích. A co dál? Udělat jich dva miliony? Podobné je to s váhou. Zkusili si někdy ti, co chtějí zhubnout třeba 5 kilo říct, "Jak konkrétně se změní můj život, až bude na váze 63 místo 68?". Ale pocítit, že se moje úsilí promítlo do každodenních aktivit, je to, co dodá chuť a odhodlání do dalšího pokračování. Nejen profláknuté doběhnutí tramvaje/autobusu bez zadýchání, skákání přes kaluže s dětmi, to jsou prima efekty, ale dá se jim vyhnout tím, že MHD nejezdím a děti nemám. Mám ale na mysli mnohem jednodušší, ale o to lepší benefity. Třeba správné držení těla nebo hojně rozšířená bolest zad... naučím-li se správně provádět cviky typu dřep nebo mrtvý tah, začnu automaticky jinak zvedat břemena (např. i děti, ať současné nebo ty, co teprve chodí po houbách) a tím odbourám jednu z hlavních příčin bolesti zad. Krásný příklad za nás dvě si myslím, že jsou všechna tři těhotenství a jejich průběh, který byl (díkybohu nejen) po fyzické stránce naprosto bezproblémový. Žádné dramatické bolesti už tolikrát vzpomínaných zad, zadýchávání se nebo nemožnost se hnout. A naopak přiměřená sportovní aktivita po celou dobu rostoucího břicha byla podle mě výsledkem pravidelného cvičení v předchozích měsících a letech.
- DŮVĚRA VE VLASTNÍ TĚLO
Bod úzce spjatý s předchozím užitkem... pokud se moje úsilí vynaložené do cvičení promítá do aktivit, které dělám běžně, jsou mi vlastní, mám hnací motor proč v takovém počínání pokračovat, i když by mi lenost leckdy velela zůstat ležet na gauči. Ať už chce člověk lyžovat, chodit dálkové trasy, vysokohorské túry, lézt na skály nebo třeba sjíždět vodu. Ne závodně, rekreačně. Pokud vím, že jsem na tom fyzicky dobře, můžu zkusit sjet těžší sjezdovku, než jsem jezdila doposud, protože kdyby mi na to nestačil lyžařský um, spolehnu se na svoje tělo, že to nějak urve silou. První rok s prknem v Alpách jsem se poprvé, SAMA a za hustého sněžení pustila na černou olympijskou sjezdovku (jediný otevřený středisko široko daleko, všude muldy, sraz domluvenej za dvě hodiny, no nic, dneska už je i mně jasný jakej telecí nápad to tehdy byl). Se snowboardingem to samozřejmě nemělo vůbec nic společnýho, a když jsem si pobrečela, tak jsem vzala prkno a tou dobou už zpocená až na pr... jsem to prostě odmakala dolů pěšky, boříc se až po stehna. Ale nemusí jít vůbec o sportovní výkony. Stačí každodenní úkony, třeba hrabání podzimního listí na zahradě, kdy vím, že na to nemusím vyčlenit dva celý víkendy, ale zvládnu to za půl dne a přitom neupadnu do svalové horečky 😊
- DLOUHODOBÁ UDRŽITELNOST
Tohle slovní spojení, co vyskakuje z každý druhý tématiky, patří určitě i do cvičení. Nenapálit to tak, aby člověk za týden, dva neodpadnul a nezanevřel na sportovní aktivity na další tři roky. Zčásti to tu už zaznělo. Je rozumné se nepouštět do (až nesmyslného) počtu opakování cviků, neobměňování cviků, resp. jednostranné zátěže nebo každodenního cvičení bez času na regeneraci. Protože i když se to ze začátku může zdát v pohodě, ten chybějící odpočinek se projeví a tělo ozve. A může to být stopka na delší období, ať už kvůli hlavě (nechuť, zklamání z chybějícího pokroku) nebo hůř kvůli zranění, bolesti.
V duchu výše uvedeného se snažíme nastavovat a držet naše měsíční cvičení a asi právě proto nás to pořád baví a nepřestáváme. A že nekecám potvrzuje i fakt, že už brzy začneme pátý rok. Ať už cvičíte s námi nebo jinde, jinak, víte, že to má smysl. Pokud vůbec, tak věřte, že to má smysl, začít se dá vždycky a vůbec není třeba chodit do fitka, mít nějaké vybavení nebo namakat svaly do monstr tvarů.