To nejlepší na konec...nebo ne?

Uteklo to jako voda a celý winterrunový seriál je za námi. Rozloučili jsme se s ním v sobotu v Praze na Ladronce. O tom, jak letošní loučení probíhalo, si můžete zase přečíst v následujících řádcích.

Park v Praze na Ladronce je další z míst, kde už jsme toho naběhali požehnaně. Ha, to jste se báli, že to zas bude další moje srdcovka, co? 😊 Tak to teda prosím pěkně fakt není a to hlavně z toho důvodu, že tady v únoru rok co rok opravdu naplno platí název závodu WINTER run. V roce 2016, když jsme tu byli poprvé, tak sice možná nemrzlo, ale za to strašně fičel ledový vítr. Start se kvůli velkému zájmu a mnoha opozdilcům, kteří (i přes upozornění pořadatelů) vyzvedávali svá startovní čísla na poslední chvíli, posouval o hodinu a já dodneška nechápu, jak jsem mohla totálně ztuhlé nohy donutit ke koordinovanému pohybu. 😊 V roce 2017 jsem byla nastávající maminkou, tudíž jsem v požehnaném stavu pražský závod vynechala a místo běhání jsem tou dobou brousila svahy na lyžích ve Švýcarsku. 😊 Vloni jsme se na Ladronku vypravili už s kočárem, ve kterém si hověl něco málo přes půl roku starý Kryštof. Přijeli nám sem zafandit i moji rodiče, a když moje mamka na vlastní kůži pocítila jaká je zima, kočár mi odebrala, pokud si dobře pamatuju, udělila mi i nějaké to kázání, že už bych snad mohla mít rozum a přesunula se i s Kryštofem do tepla místní restaurace 😊 No a letos tomu s tím počasím opět nebylo jinak - kosa, kosa, kosa. Babička je ovšem aktuálně přesunuta do Ruska (jojo, ta stejná, co mi vloni kázala o zimě, AHA!!!! 😊 ), takže Kryštofovi v kočáře ve startu tentokrát nic nebránilo. 😊 Ale zase pěkně po pořádku.

Ráno jsme se probudili do skutečně mrazivého dne. Zřejmě měl náš junior ze své pražské winterrunové premiéry dost nervy a proto vstával už chvíli po páté hodině. :/ Ač jsem se snažila být celý týden k předpovědi meteorologů skeptická a věřila jsem, že vyšší teploty, které předchozích pár dní navozovaly jarní atmosféru, budou trvat i nadále, raději jsem nám všem sbalila i zimní běžeckou variantu. Už když přišel David z ranního venčení Djangouše kolem hotelu, pochopila jsem z jeho ztuhlého úsměvu, že předpověď tentokrát vyšla. Po snídani tedy nasazujem všichni termoprádlo (Kryštůfek dostal k Vánocům kompletní sadu od babičky, hádejte od které 😊 ), na něj další vrstvy a vyrážíme na Ladronku. Po cestě mi přijde zpráva od Kamči, že má lehké zpoždění, zda bychom jí mohli vzít startovní číslo. My máme zase vyřešeny registrace dopředu, takže si vystojíme frontu (tentokrát opravdu chvíli čekáme, ale ne dýl jak 10 minut, což je pořád celkem pohoda) a pak jdu vypsat formulář Kamče. Akorát když to dokončím, tak si všímám, že mi volá a následně jí i vidím, jak už se svou vyplněnou přihláškou stepuje kousek ode mě. Ale když už jsem se rozjela v tom vypisování, napadne mě usnadnit přihlášení i Gábi. Protože jsem děvče bystré a při odškrtávání svého příjmení u registrace, jsem si všimla, že v seznamu pod M žádná Myšáková nebyla, tak tuším, že přihlášená není a startovní číslo stejně bude potřebovat. Tak jí teda volám, ale protože stojím vedle repráku, do toho mávám na kluky, aby si mě všimli a na půl huby ještě konverzuju s Kamčou, tak Gab do telefonu stejně jen víceméně oznamuju, ať je v klidu, že nemusí nikam chvátat, že jsem jí to vypsala a už s tím stojím ve frontě "hmm, no, já jsem ale nechtěla ... no tak jo no"! Pokládám, platím a s Kamčou se přesouváme k Davidovi a Kryštofovi. No a mě v tu chvíli dochází, co mi to ta Gabča vlastně říkala do telefonu. Tak nelením a volám jí znova.

"Hele tak tu registraci pro Tebe mám, ale teď si tak říkám, jestli jsi mi náhodou nenaznačovala, že se jako nechystáš běžet. To je asi blbost, viď?"

• No to není, já jsem dneska ten závod fakt neměla v plánu. Chtěla jsem vám jen přijet fandit.

"Aha, no nic, tak se Ti to prostě změnilo, nasaď si tenisky a za hoďku startuješ. A víš co? Vlastně očekávám, že mi ještě poděkuješ, že jsem Tě nepřihlásila rovnou na osmičku"

Takhle nějak mi to mezi sebou máme no. 😊😊😊

Po telefonátu se celý vymrzlí (jaká je venku šílená kosa jsem samozřejmě Gábi zatajila záměrně 😊 ) přesouváme k autu, trochu se zahřejem, Kryštof se nasvačí a pak už se převlékáme do běžeckého a pomalu se jdeme rozhýbat. Zhruba 20 minut před startem k nám přichází Gab, odkládá do auta batoh, připíná startovní číslo, upevňuje čip a pak už všichni společně lehkým klusem míříme ke startovní bráně. Davem se neprodíráme, startujeme jako vždy úplně poslední. Výstřel a mastíme! Začátek je samozřejmě náročný kvůli počtu běžců a mému proplétání se s kočárkem mezi nimi. Trať je ale docela široká a místy to můžu vzít i po trávě, čehož využívám. Kousíček za prvním kilákem ovšem nabíháme na úzkou pěšinu (stejně jako každý rok, jen jsem na to za těch 12 měsíců nějak zapomněla) a přichází nejhorší úsek. ZKOUŠKA NERVŮ! Na tuhle cestu se vejdou vedle sebe max. 3 osoby, což ale přece neznamená, že pokud běžím s dvěma kámoškama, tak musíme nutně běžet vedle sebe a nedovolit nikomu (natož nějaký bláznivce s kočárem), aby nás předběhl. A pak to přichází! Zamrzlá kaluž, která je pro spoustu běžců důvodem pro zastavení! Bože, proč? Tohle já prostě nepochopím, takže třikrát zhluboka nadechnout, vydechnout, spolknout všechny nadávky a běžíme dál. Díky bohu tenhle zúžený úsek netrvá moc dlouho (zhruba kilák) a vracíme se zpátky ke startu. A tady si všímám hned dvou zajímavých věcí. Za prvé toho, že i když to místy díky vystouplým kořenům stromů s kočárem dost hází, Kryštof vůbec nereaguje - běžně mi totiž s výhružně vztyčeným ukazovákem a s ještě výhružnějším tónem hlasu hubuje "MAMO!" a teď nic, takže tuším, že zase usnul! No a za druhé to vypadá, že je přede mnou ještě jeden kočárek! Hurááááá první letošní soupeři na obzoru! 😊 Obě dvě mé dedukce během pár vteřin potvrzuje David, který dnes běží celý závod po mém boku. Druhý kočárek za chvilku i dobíháme, ale držíme spolu s podobně aktivně založenou mamkou tempo jenom pár metrů, pak tuhle prima posádku předbíhám. Znovu huráááá, vítězství bude snad naše! 😊
Na Ladronce jsem do letoška vnímala jako nejhorší část trasy oblouk vzadu u vysílače, směrem k Vypichu. Běží se tu po štěrku, cesta vede mírně do kopce a je to necelý kilák před cílem, čili už v tu dobu máte něco v nohách a síly ubývají. Vzhledem k tomu volnějšímu tempu na prvních dvou kilometrech jsou moje síly tentokrát celkem v pohodě a běžím tenhle úsek svižně. Pak už vidím naše auto, které parkujeme cca 500 metrů od startu, rychle si očima zkontroluju, kdo je přede mnou a koho bych ještě mohla zkusit docvaknout a jdu na závěrečný sprintík 😊

Paráda, zvládli jsme to, a když mi přijde smska s časem tak zjišťuju, že jsem byla ještě o pár setin sekundy rychlejší než minulý týden v Olomouci. 😊 Kamča s Gabčou jsou už samozřejmě vydýchané v cíli, zas letěly jako střely (super práce, holky!) a společně se přesouváme na ionťák a teplý čaj. Následuje společně fotka a šup probudit Kryštofa. Nejdřív to vypadá, že tohohle gumového panáčka neprobudím ani párem volů, pak mu ovšem zašeptám, že mají tvarohovou buchtu a rázem jsou oči otevřené. No jo, prostě chlap, jakmile jde o jídlo....! 😊

Co tak dodat závěrem? Jsem moc ráda, že jsem i letos nevynechali a Winter Run si odběhli téměř kompletně celý. Je to skvělý závod s moc prima atmosférou a bezva lidma, kteří se podílejí na organizaci a všechno mají výborně zmáknuté.

Milý Winter Rune, za celý DCKM tým bych Vám touto cestou chtěla poděkovat za to, co děláte! Za to, že se díky Vám zvedne z gauče spousta dospělých i dětí a to i v zimě, kdy je to válení v teple daleko pohodlnější 😊 Dělejte to stále tak dobře jako doposud a pokud se neuvidíme na žádném z nočních běhů, tak příští rok v lednu budem zase připraveni na značkách! 😊