Vltava run 2019, 2. část

Uff. Ufffff.

Uuuuuuufffffffffff.

Nevím, co jsem si myslela, že získám tím, že budu prokrastinovat článek o Vltava runu. Teda vím, myslela jsem, že získám čas celý ten zážitek zpracovat, taky získat MENŠÍ odstup, protože ne všechno, co se o tom víkendu událo a co bych chtěla napsat, si svoje místo v článku zaslouží. Jenže... to se bavíme o týdnu, dvou, tedy o období, které mělo skončit ideálně s překlopením května v červen 😊 Čti: PŘED DVĚMA MĚSÍCI. Nebudu tu ale brečet nad nenapsaným článkem a radši si, přes všechny ty věci, co se v mezidobí udály, zkusím vzpomenout, jak to vlastně bylo 😊

Stejně jako loni jsme se v pátek večer rozdělili. Ta část týmu, která startovala štafetu a běžela první úseky, odjela na Zadov, kde vyzvedli startovní balíček, očíhli startovní bránu a okolí, udělali pár fotek a trochu nas*ali místní obsluhu a kuchaře v restauraci se svými eko-bio-racio-vegan-glutenfree požadavky na večeři (cca o desáté večer). Při narvaný hospodě, protože se zrovna hrál hokej 😊 Já, Kač, Kamča a Kryštof jsme se starali o teplo týmového krbu v Krumlově a ostatní byli ve svých domovech a čekali na den S, tedy sobotu.

Sobota ráno, zima jak na Sibiři (ok, tam je určitě chladněji, ale na květen, navíc na jihu, to byla fakt kosa). Tým odstartoval, ostatní začali protahovat svaly, balit svačiny, oblečení, pláštěnky, zimní čepice, zimní rukavice, zimní bundy a deky. Bylo jasný, že si z nás žádná rosnička nevystřelila a opravdu budeme na vedro z ročníku 2018 jen vzpomínat. Po desáté nás vyzvedne Eda (v minulém článku zmiňovaný náš nový řidič) a jedeme na Kamči úsek, kde se potkáme s druhým autem. Sedneme do auta a leje jako z konve. My jsme však připravené, takže z voděodolného (to bylo pro tento víkend sakra důležité! 😊) repráku hraje PRŠÍ KRÁSNĚ nejen nám, ale i všem, kdo se v tu chvíli pohybují po venku. No dobře, takže jenom nám, protože normální lidi by v tomhle počasí ven nikdo nedostal...

Nová Pec a stále déšť (tak mě napadá, že nedává moc smysl psát, když pršelo - pojďme se domluvit, že napíšu až nebude pršet! 😊). Bereme si startovní čísla, náramky, trička...prostě děláme pořádek ve startovním balíčku a jdeme s deštníkem na Kamčinu předávku, Milda přibíhá raketovou rychlostí a Kamča jde na to. Přesun na další předávku, Špachy vezme od Kamči a požene to dál. Jedeme do Olšiny, obě auta. Supr louka na parkování, času dost, takže vytahujeme reprák ven z auta a s ukrutnou zimou bojujeme tancováním a poskakováním. Máme cvik z dob, kdy jsme takhle vyváděli na Benátský a diskotékách, takže za chvilku rozhýbeme i další běžce čekající na předávce. 😊 Špachy to má na předávku z kopce, takže i když je Kačka rozhýbaná a jde rovnou do běhu, vypadá to trochu staticky a tak jí Petr hecuje, dokud nám nezmizí z dohledu. Šup do aut, teď už se rozdělujeme, my jedeme na další předávku, druhé auto míří pro zbytek týmu. Teď jsem na řadě já. Předávka je naopak na kopci a mohlo by se to tu jmenovat NA VĚTRNÉ HŮRCE... Fičí, že mám sto chutí běžet v té péřovce, co mám na sobě. Kačka je tu, pac a pusu, letím. Já jsem si pro letošek neproběhla ani jeden úsek v předstihu, což bych okecala (je to daleko, byla jsem nemocná, atd.) Že jsem se nekoukla ani na ty propozice k mým úsekům, za to už bych za uši dostat mohla... ale takhle - když už máme ten odstup dva měsíce, můžu aspoň přidat zkušenost: o víkendu jsem šla terénní triatlon, taky jsem se nekoukla na propozice a krutě mě to vytrestalo, jak fyzicky, tak psychicky, takže to je prostě chyba v mém systému 😊 😊 😊). Ale zpátky do Černé v Pošumaví: běžím, NEPRŠÍ (ale fičí) a některé kopce mě dost zaskočí. Opět ale funguje týmový duch, takže se nevzdávám a šlapu do toho, co můžu. Z kopce to pak pustím tak, až se trochu začnu bát, ale blížím se na předávku. Vidím, že mám docela náskok proti plánu a jen se modlím, aby už byl Jirka na místě a připraven. Vidím, že trasa vede za roh, už slyším hluk předávky a najednou mi vychází naproti David, trochu se mě lekne, ale hned dává echo na předávku, že jsem tady. Ric, pic, Jirko běž! 😊

Po mém doběhu má naše auto trochu času, takže se přesouváme na základnu (domů k DC a KM, kde sníme, co nám pod ruku přijde, vycachtáme celej bojler nejen kvůli očistě, ale taky prohřátí svalů) a dáváme si siestu, všechny holky přisáté k hrnkům s čajem. Tým se nám ještě trochu mísí v obou autech, ale už se blíží chvíle, kdy zakotvíme podle zasedacího pořádku a ten udržíme až do Prahy. V půl sedmý dáváme sbohem a šáteček teplu domova a střeše nad hlavou a vyrážíme do Zlaté Koruny, kde Verča přebírá od Klárky. Cestou leje, že to stěrače nestíhají, ale protože jsme solidární, rozhodně se nesmějeme Verče tak, jako se ona na NoMen Runu vysmála Kačce, když jí čekal přeběh hradu (a s tím spojené šplhání se do nebeských výšin). My jsme totiž #kamosky, ŽEJO! 😊

Klárka ukazuje výstavní čelíčko, když si na posledních 20 metrech před předávkou zobne kluka, co běžel před ní. Teda běžel... do Koruny to vedlo terénem a na tom bahnu dolů závodníci spíš klouzali... Na podobně blátivou předávku jde i v Boršově Kačka, mezitím se setmělo, takže nějaké to šlápnutí do kaluže a s tím spojená hnědá bota naštěstí už není vidět. Přibíhá Verča, bohužel s porouchaným kolenem. To chceš, zmrzlej, unavenej, mokrej a ještě Tě zradí tělo. Jeden by brečel, já teda určitě, ale Verča je statečná. Jedem do Budějek a řešíme, co bude s nohou dál. Chceme jí uříznout, ale možná je to opravdu předčasné. Verča maže, bere ibalginy, ortézu a uvidí. Ufiknout se to dá dycky, žejo. Kačka už běží za tmy, déšť neustává, chvílemi sílí. Na předávce v Budějkách se už nikomu moc nechce v předstihu ven z auta, ale já se nedám, takže je jdu trochu zpražit, že tam sama stát nebudu a jedinej, kdo má omluvenku, že je Verča. 😊 Předávka je tedy opět za podpory týmu, beru pásku od Kačky a vybíhám do tmy. Kvůli čelovce už nemám kšiltovku, takže mi čůrky deště stékají po obličeji jak když si po sauně pustíte tropický déšť. Akorát TROPICKÝ je dneska mimo provoz. První dva km jsou po Budějkách, tudíž pod lampami. Následujících 8 km je v černočerné tmě, takže vytahuju sluchátka z uší, protože nic nevidět ani neslyšet nejsou podmínky pro top výkon 😊 Přede mnou nikdo, za mnou nikdo, tohle bude dlouhý... mokrý asfalt je dost monotónní, ale jen do chvíle, kdy nevidím dolík naplněný vodou a nohou tak zajedu tak hluboko, že mi voda teče do boty vrchem. Aspoň mám co dělat po zbytek cesty: nadávám jak špaček (intermezzo: to je taky typické...červen, nejtěžší ferrata, na kterou jsem kdy vlezla, kamera GoPro na helmě a na videu pak ty průpovídky a nadávky, co pronáším? 😊). No nic, druhý bod k osobnímu rozvoji: nenadávej tolik. I když: pokud splním bod jedna a budu se na takové akce líp chystat (číst propozice, popisy cest, obtížnosti skal), nebudu pak třeba vůbec chtít hudrovat... Takže zpátky do Hluboké, předávám Kamče a přeju jí pevné nervy. Teda v duchu, protože nemůžu popadnout dech. Posledních 200 m se mnou běžel Petr a ten mě zase hnal. Kdyby byl úsek jen o kousek delší, byl by z toho osobáček na 10 km. Aneb: s výkonem na tomto úseku jsem spokojená. Hned ale začíná další závod: Kamča beží a my jedeme do Purkarce, což znamená honem, honem, ať si tamní stánek užijeme co nejdýl. 😊 Verča a její s tělem stále pevně spojená noha zůstávají v autě, my jdeme na zasloužený dlabanec. Klobása a palačinky vedou. K tomu čaj, spousta čaje, do hrníčku, do termosek.

Na start se chystá David, my mu fandíme skryti pod stanem, zabaleni v dekách. S ohledem na dostatek dobrot si takovou účast na předávce vyprosit nemusel 😊 David běží do Hněvkovic (tady ho v dešti a naprosté tmě hledám na cestě, po které se přibíhá, baterkou). Je tu, předává Špachymu, tím i celému druhému autu a my jedeme na ONEN SVĚT...trochu se vyspat... 😊

Pokračování příště (a ne, nebude to zase za dva měsíce 😊)!