Vltava run 2023

Kamera, klapka, akce! #DCKM na Vltava runu popáté! Nejdřív to mnohým z nás připadalo jako úplné sci-fi, chvílemi to byla docela komedie, občas pořádné drama a věřím, že některým to mohlo připomínat i horor, ale tadááááá zase jsme to zvládli! Já mám o čem psát a všichni členové týmu máme na co vzpomínat. Tak to pojďme shrnout.

Vloni jsme si od štafetového závodu ze Šumavy do Prahy dali pohov. Běželi jsme Vltava run 4x po sobě a všichni jsme tak nějak cítili, že to chce pauzu nebo změnu. #DCKM girls se tak v roce 2022 podruhé zúčastnily NoMenRunu (viz.archiv článků), zatímco chlapi se celý rok vlastně jenom flákali. 😊 V listopadu jsme ale usoudili, že nám ta atmosféra jednoho z nejlepších českých štafetových závodů chybí a že se opět pokusíme registraci získat. Povedlo se to a následovalo oslovení běžců a výběr těch, kteří tentokrát budou hájit barvy #dckm.

Tři holky, tři kluci, tedy posádka jedné dodávky zůstala i popáté beze změny. Já (Kačka), Kamča, Klárka, Skořic, Špachy a Milda, to jsou hrdinové, kteří se do startovky probojovali zatím pokaždé a letos tomu nebylo jinak. DCKM šéf Cepi musel kvůli operovanému koleni bohužel svou účast jako běžec poprvé odpískat, ale nominoval se alespoň na pozici řidiče. Viděl tak celý závod zase trochu jinou optikou a v neděli v Braníku říkal, že i to byla docela zajímavá zkušenost. Věříme, že příští rok už ale zas ty běžecké cvičky nazuje. 😊 Potřetí se s námi proběhla Kristý, druhý ročník v dresu DCKM mají za sebou Michal a Hanka a úplně se Vltava runu zúčastnili Ludva (brácha Mildy), Milan a taky Domča. Všech pět posledně zmíněných je z jihu Čech, resp. z Krumlova a jeho blízkého okolí.

Ačkoliv, jak jsem uvedla výše, jsem běžela už popáté, tak jsem letos stejně měla jednu velikou premiéru! Prvně jsme s Davidem dali na celovíkendové hlídání obě naše děti a já tím pádem nemusela spát doma s nimi a na úseky jen dojíždět jak tomu bylo v předchozích letech, ale mohla jsem si to s týmem užít celé už od pátku.

Ten den ráno jsme hned po snídani vyrazili komplet rodina ku Praze. Na Kolbence jsme předali děti, vyzvedli dodávky, nabrali Kamču s Kristý, zaparkovali náš osobák u cíle v Braníku, abychom to v neděli neměli moc daleko a během hodinky jsme už zase odjížděli zpátky do Krumlova. Troufám si tvrdit, že v logistice jsme jedni z nejlepších. 😊 Doma jsme si s Davidem dobalili, co bylo potřeba, já hodila rychlou sprchu a během čekání na ostatní členy týmu jsme s holkama zvládly nejen kafe, ale i jednu lahvinku bublinek. 😊 Poslední přijela vlakem chvilku po paté hodině Domča a mohli jsme v prozatímní sestavě o 10 členech vyrazit na Zadov. Pan Sko letos dělal ofuky a jako správná primadona přijel na ubykaci vlastním vozem s osobní řidičkou. No jo no, i takové členy v řadách DCKM máme, ale vyhoďte ho, když je rychlej a umí jakž takž běhat i do kopce! 😊 Aspoň zvládl vyzvednout klíče od pokojů a všichni jsme se pak setkali na startu, kde jsme museli odevzdat prohlášení, vyzvednout svíticí vesty na noční úseky a hlavně jsme se tam museli vyfotit. 😊 Stánek s proseccem v originál vltavarunové skleničce nás s holkama do svých útrob vtáhnul, ani jsme nevěděly jak. Tenhle nápad teda hodnotím hodně pozitivně! 😊 Následně jsme se přesunuli do nedaleké restaurace, kde jsme si parádně nacpali pupíky, posilnili se před závodem, potkali se se skupinou Sokolíku, o kterých jsme v tu dobu ještě netušili, že se budeme předhánět skoro celý závod a pak už hurá do peřin. 

Jedinou členkou týmu, která měla v pátek absenci, byla Klárka. Tu totiž pracovní povinnosti zavály do Svitav a k týmu se připojila v sobotu na předávce na Lipně. To jen aby byly informace kompletní. 😊

Predikce k nám tentokrát byla hodně vstřícná a start jsme měli naplánován na 6:50. Po probuzení jsme tentokrát zvládli i lehkou snídani (párky se slaninou si dopřál pouze náš řidič DC 😊), naskládat všechno a všechny do aut a chvilku po půl sedmé už jsme šli vstříc novým běžeckým zážitkům.

Kdo to letos celé za #DCKM odpálil a odstartoval? Los padl na mě! Upřímně jsem se předem ani tak nebála délky prvního úseku (11,10km), ačkoliv takový vzdálenosti běžně neběhám, jako toho času startu. Už několikrát jsem v článcích a postech psala, že po ránu běhat neumím. Neumím běžet nenajedená, strašně rychle mi dojde energie, ale zároveň neumím odhadnout, co do toho žaludku dostat, aby mi nebylo po pár rychlejších krocích blbě. Byly ročníky, kdy jsme vybíhali už krátce po 4. hodině ranní a z toho jsem měla fakt respekt. Když jsem ale zjistila, že můj start bude až deset minut před sedmou, uklidnilo mě to. Ráno jsem si dala jogurt, kousek banánu, rýžovej chlebíček, trochu čaje a celou trasu jsem měla v bříšku jako v pokojíčku. 😊

Na startovní čáře jsem stála s dalšími sedmi běžci. Odpočítávání od deseti a běžíme! Dle instrukcí jsem měla být hlavně první u lesa, kam bylo od startu vidět (cca 300m), pak už to bylo jedno. 😊 Tak k lesu jsem dobíhala na samotném chvostu týhle partičky. Sorry, týme. Zhruba po půl kilometru na lesní pěšině jsem mrkla na tempo a stále jako poslední jsem běžela rychlostí 5:00/km. Přepálený start ovšem zhruba půlku soupeřů záhy doběhl a v prvním mírném stoupání někteří již přecházeli do chůze. A tam pak byl prostor pro zkušenou borkyni, která umí rozložit své síly, aby je předběhla a ukázala jim svá záda. 😊 Běželo se krásnou přírodou, takže jsem se mohla skoro celých jedenáct kilometrů kochat a i přes mírné mrholení jsem si celou tuhle trasu fakt moc užila. Poslední kilák před cílem jsem chtěla docvaknout běžce, který byl kousek přede mnou. Už už jsem ho měla, když v tom se ze zatáčky vynořil Skořic a začal mě burcovat k cílovému čelíčku. To se mi sice povedlo, ale když to slyšel borec, zabrat i on a doběhnout se mi ho už nepovedlo. Štafetový kolík v podobě čipu nebo chcete-li trackeru, jsem předala Kristý, popřála jí pěknou cestu a šla jsem si užívat pocit, že jedna třetina závodu je za mnou.

Tracker, který měl letos funkci štafetového kolíku, by byl moc prima věc. Kdyby fungoval. Organizátoři udělali appku, se kterou byla právě tahle krabičky spárovaná a díky ní, měl tým možnost sledovat svého člověka na trati. Ukazovalo to, na kolikátém kilometru běžec je, jak dlouho už běží, byla tady i mapa, kde byla vidět aktuální poloha nebo třeba propočet tempa na km a předpokládaný čas doběhu na předávku. Takhle jste si v aplikaci mohli podle čísla nebo podle názvu vyhledat jakýkoliv tým ze startovky. Bohužel se ale aplikace strašně sekala. Čím víc týmu bylo na trati, tím míň se data načítala. Spousta týmu si pak štafetový kolík ani nepředávala. Věřím, že příprava tohoto stála organizátory dost práce i peněz a myšlenka to byla super, tak snad se do příštího roku vyladí tyhle mouchy a fungovat to bude. My jsme jako každý rok měli připravenou naši tabulku s predikcí času na úsek a propočtem, v kolik máme běžce očekávat na předávce. Pak jsme ji celý závod jen aktualizovali podle skutečné doby běhu a opět se nám to vyplatilo. Ani jednou jsme neměli žádné zásadní zdržení na předávce nebo situaci, že by další z party nebyl připraven, když tedy pominu svůj poslední úsek, ale o tom za chvíli. I letos jsme ale několikrát byly svědky toho, jak se někdo přiřítil do cíle, tam si sedl na obrubník a čekal, až dojde ten, komu má předávat. :(

Od Kristý si na Lipce přebrala Hanka a pak už jsme do závodu vyslali prvního DCKM chlapa, Michala. Při dalším přejezdu jsme zvládli přibrzdit na ranní kávu u benzínky a potom šla na trať naše Kamča. Postupně jsme všichni ukrajovali ze svých předpokladů a na šestý úsek vybíhal Skořic o 7 minut dřív, než bylo původně plánováno. Jako zkušený borec s mnohaletými zkušenostmi si hned na úvod vysloužil úplně nejdelší úsek celého Vltava runu. Trasa Stožec – Nová Pec je sice téměř po rovině, ale je dlouhá 15,3km. Petr si s tím však poradil bravurně (o tom, že se nechal předběhnout v cílové rovince se moc rozepisovat nechci 😊 ) a naše auto mělo ve 12:27 hotovo! Co se prvních úseků týče samozřejmě! 

Vyrazili jsme tedy do Krumlova, kde jsme se umyli, občerstvili, trochu si odpočinuli a kdo nespal, tak alespoň online fandil druhé půlce týmu, která zdolávala své úseky. Tahle skupina byla ale neskutečně rychlá, takže náš relax netrval moc dlouho a už jsme zas byli naskládaní v dodávce a mířili směr Rožmberk.

Druhou třetinu závodu jsem opět zahajovala já. Trasu jsem lehce znala, protože jsem si jí před závodem jednou proběhla. Jestli to bylo dobře vlastně nevím, předem jsem totiž věděla, jak velké kopce mě čekají. Od Mildy jsem přebrala čip a v 17:09 jsem vystartovala na svůj úsek. První stoupání přišlo hned asi po 400m, kdy jsem se musela dostat k hradu Rožmberk. Jeden by si řekl, že se hrady stavěli na kopci, takže to byl nejvyšší bod cesty. Chyba lávky! Od Rožmberku jsem další zhruba 1,5km pokračovala stále nahoru. Následoval první kratší seběh, kde jsem se chtěla vydýchat a nabrat sílu na další stoupání. Asi jsem neodhadla tempo a blbě dýchala nebo nevím, co se stalo, každopádně mě začalo strašně píchat v boku. Nepomáhalo ani mohutné vydechování, ani zatlačení na bolavé místo. Bodavá bolest byla čím dál ve větším prostoru celého boku. Reálně jsem zvažovala, že budu muset zastavit a v klidu to rozdýchat nebo si uženu kýlu. Ale zastavovat při seběhu z kopce? To prostě nechceš! Pralo se to ve mně strašně, ale nakonec jsem hodně zvolnila, zhluboka hlasitě dýchala a po chvíli bolest začala částečně ustupovat. Za to však nastupovalo další dlooooooouhé stoupání. Během něj jsem si dvakrát dovolila přejít do chůze. Ale byla to chůze taková, že jsem se v jejím průběhu dokázala dostat před běžce, který byl přede mnou, takže žádná flákačka.

Z tréninkového proběhnutí téhle trasy jsem věděla, že na samém vrcholu kopce stojí karavan s popisem "Revír největšího kance". Ten byl stále v nedohledu. Najednou se objevil takový starší prošedivělý pán, seběhl kousek z kopce k nám, co jsme si to funěli nahoru a začal nás strašně moc povzbuzovat. "Už jen kousek, vyklepej ruce, jdeš krásně,…" Dost možná to byl sám Největší kanec anebo to byl nějak kouzelnej dědeček, nevím, ale musím mu tu veřejně poděkovat, protože to je pouze jeho zásluha, že jsem to nakonec vyběhla a nepřešla zase do chůze. Následoval kilometrovej sešup do Rožmitálu a na závěr opět prďák nahoru na předávku. V životě jsem zatím neviděla Kristýnu radši než na konci tohodle úseku! 😊 Kolík odevzdán a mohla jsem se svalit do trávy!

S celou partou jsme se přesunuli do Věžovaté pláně, kde byla další předávka, ale hlavně tam byla prý ta nejlepší klobása, jakou můj manžel kdy jedl a že jich už snědl fakt dost! 😊 Navíc jste si ji mohl sníst ve vyhřívaném stanu! Věžovatá pláň letos aspiruje na nejlepší předávku celého závodu a my se k tomu jenom přikláníme. Doteď jsme si mysleli, že Purkarec s čerstvýma řízkama nemá konkurenci, ale zdá se, že ano! 😊

Kristýna po parádním výkonu na trati předala tracker Hance a my se posouvali dál. Protože Hančin úsek byl dlouhý 14,2km, využili jsme služeb Skořicovi řidičky Verči, přeskočily s Kristý k ní do auta a nechali se zavést domů, abychom se mohly osprchovat. A bylo to teda hodně příjemné! Navíc jsme to stihly v rekordním čase, takže bychom se zvládly mrknout i na Hančinu předávku na Michala. Bohužel ale na předávce v Plešovicích bylo hodně málo místa pro auta, takže jsme počkaly ve vedlejší obci a ke zbytku skupiny se připojily, až když byl Michal vyslán na cestu.

Od Míši po chvilce přebíral Petr, který se proběhl z Boršova po nové cyklostezce do Budějovic a druhou část naší rotace uzavírala Kamča. Její úsek na Hlubokou měřil 9,95km. Ve tmě předala na Špachyho a pro nás z nejasných důvodů nezastavila a běžela s ním pořád dál. Jasně, následoval Purkarec – vyhlášená řízková a palačinková zastávka, ale že by si tam jako chtěla doběhnout? No nakonec po pár metrech přeci jen zastavila a vysvětlila nám, že si potřebovala doběhnout rovných 10km, protože svůj úsek zdolala v takovém tempu, že jí na Garminech ciknul nový osobní rekord!!! 😊 Neskutečná!

Když už jsme zas byli všichni naskládáni v autě, jeli jsme si dát večeři v podobě párku v rohlíku na pumpu, rozloučili jsme se s fanynkou Verčou, která se zamířila vyspat domů do Prahy a vyrazili jsme na Onen svět, kde jsme měli jako každý rok domluveno ubytování. Na místo jsme přijeli po půl jedné a na spánek nám zbývaly zhruba tři hodiny. A to je tak, když víš, že usnout musíš a potřebuješ, tak to prostě zrovna nejde. Naštěstí jsem byla asi znavená natolik, že jsem se sice chvíli převalovala a proklínala se, že pořád nespím, ale pak jsem totálně vytuhla. Když začal Kristý ve 3:25 zvonit budíček, vůbec jsem nevěděla, kde jsem, co tam dělám a s kým to sakra ležím v posteli. 😊 Po vzpamatování jsem na sebe zase nahodila běžecké oblečení, provedla základní hygienu a už jsme si to za totální tmy zas štrádovali do auta, které na těch pár hodin posloužilo na spánek Davidovi.

Během cesty na předávku jsme se dozvěděli, že Ludvík na úseku v noci lehce bloudil, ale ostatní členové týmu opět pár minut nahnali, takže proti plánu jsme byli už cca 40 minut napřed.

Na mé předávce v Květově nebylo značení na parkoviště úplně jasný, takže se nám na něj povedlo vjet výjezdem a chvíli trvalo než jsme našli volné místo na zaparkování dodávky, ale pořád jsme podle Davida měli dost času. Došla jsem si ještě odskočit a cestou z WC jsem potkala druhou půlku týmu. Přebrala jsem si od nich vestu, pokecali jsme a u toho jsme se šinuli ku startu. Špachy najednou řekl, že bysme možná mohli trochu popoběhnout, že Milda tu bude co nevidět. Tak jsem ho tedy poslechla, udělala pár rychlejších běžeckých kroků a v tom slyšíme z předávky Mildu "246!!! Kde jste?" to už jsem ale akorát stála za ním, přebrala si tracker a vyrazila. 

Protože jsem nečekala, že předávka bude v takovým kvapíku, první kilák jsem řešila věci jako rozsvítit čelovku, zapnout světelnou vestu, pustit sluchátka, nastavit si kapsičku s čipem, abych se mi nehýbala po celých zádech a tak. Díky tomu, že zhruba půlku svého nejdelšího dvanáctikilometrového úseku jsem běžela po tmě, nebylo moc vidět, jak velké kopce mám před sebou nebo kde přesně se láme to stoupání, který právě zdolávám. To moje hlava takhle v půl pátý ráno celkem kvitovala! 😊 Když se pak zhruba v polovině úseku rozednilo, kochala jsem se už zas přírodou. Běžela jsem lesem, mezi rybníky a musím říct, že jsem měla co do výhledů další moc pěknou trasu. V posledním stoupání před předávkou už jsem viděla Davida zabaleného v dece, uvědomila jsem si, že už to mám fakt celý za sebou! S úsměvem a pocitem dobře odvedené práce 😊 jsem doběhla a předala na Kristý.

Jen co jsem se trošku vydýchala, vyrazili jsme pro zbytek osazenstva naší dodávky, kteří na nás už poslušně čekali na autobusové zastávce v nedaleké obci. Postele totiž předtím museli odevzdat druhé polovině výpravy a z ubytování byli vyhozeni. 😊 Máme to v tom našem týmu fakt přísný! 😊

No a pak už to šlo tak nějak ráz na ráz. Jedna předávka, druhá, čtvrtá a už jsme byli ve Štole Josef a předávali zpátky na druhé auto, konkrétně Kamča na Špachyho. No a bylo to za námi! Mohli jsme třeba v klidu vyrazit do Prahy a počkat na ostatní v Braníku. My jsme ale místo toho jezdili po jednotlivých úsecích a na trati čekali na naše kamarády. Tu jsme připravili pitstop, při kterém jsme Špachymu vyleštili tenisky, dali mu napít, namasírovali nohy a otřeli pot z čela. 😊 Tam jsme si počkali na Ludvu, odchytili ho na GPS zastávce a nasměrovali ho tou správnou cestou, aby se nám zas neztratil. 😊 Prostě jsme si to užili, všichni, jako jeden skvělej tým! #DCKM tým!

Na předposlední předávce jsme si do auta naložili Mildu, který byl pro letošní rok vybrán jako finisher. Odvezli jsme ho do Vraného, odkud na svůj poslední úsek startoval, aby druhé auto mohli ve větším klidu přejet do Braníku. Tyto poslední dva přejezdy autem jsou vždycky hodně hektický, protože jsou dlouhý a jen tak tak se to stíhá. 

V autě jsme skoro všichni vytuhli. Mě osobně vzbudilo zastavení naší dodávky v kopci před parkovištěm v koloně aut, protože jiný tým před námi zastavil svou dodávku tak, že se na parkoviště už nedalo dostat. Jestli něco fakt nesnáším a vytáčí mě to doběla, tak je to lidská bezohlednost a sobeckost! :( Když paní z tohoto auta procházela kolem nás zašpérovaných v koloně, řekli jsme jí, že by bylo dobrý to přeparkovat, když vidí, že tam nemůže nikdo další projet. Odvětila něco ve smyslu, že se tam projet dá, že se jenom musíme snažit! Tak to mě probudilo ještě trochu víc! Vystartovala jsem směrem ke startu, kam měla namířeno i ona a odchytila jí ve frontě na toitoiku znovu, jestli si dělá legraci a to auto tam takhle hulvátsky vážně nechá stát bez ohledu na další běžce. Odpověděla, že ona není řidička a jestli mám problém, tak ať si toho jejich šoféra jdu někam najít. V tu chvíli tam ale dorazili další členové jejího týmu, kteří měli v hlavě o něco víc než takhle dáma a situaci šli řešit. Organizátoři na této předávce na parkovišti bohužel nikoho neměli a řekli mi, že se máme nějak dohodnout. Když jsem se pak na parkoviště vrátila, už tam nestáli, takže asi vyhodnotili, že i přes veškerou snahu, se kolem jejich auta fakt projet nedá. :/ Takže ač předávka ve Vraném dostává plus za hlášení do vysílačky na start, který běžec se zrovna blíží, za úplnou neorganizaci parkování dávám palec dolů.

No nic, uklidnila jsem se, ikdyž tepovku jsem měla rozhodně vyšší než Milan, který právě dobíhal, zamávali jsme Mildovi a mastili jsme do Braníku. Pěší cesta z parkoviště do cíle je dlouhá víc jak jeden kilometr, takže 15 minut na přesun s našima zmoženýma nohama byl úplně akorát. Našli jsme druhou půlku výpravy a šli jsme 100m před cíl, abychom si závěrečnou rovinku mohli dát jako vždy pěkně všichni pohromadě.

A bylo to za námi! Pak ještě vystát frontu na focení na podiu a taky na mole a hurá ke stánkům s občerstvením. Během jídla a doplňování tekutin jsme probrali nejčerstvější zážitky a potom jsme se vydali zase zpátky na kilometrovou cestu k autům. V Praze jedna dodávka už zůstávala, druhá se vracela do Krumlova, ale protože nás z jihu tentokrát bylo víc než dost, přibrali jsme ještě Domču se Špachym do osobáku a vyrazili jsme na cestu domů. Je to asi poprvé v historii, co nikdo po cestě neusnul a celou dobu jsme prokecali. 😊 Druhý den jsme se dozvěděli, že v dodávce tomu nebylo jinak. Asi ta roční pauza udělala své a museli jsme si to všechno ještě jednou povyprávět. 😊

Druhý den ráno jsme si ze záznamu pěkně v posteli pustili vyhlášení vítězů. Následně jsme se však dozvěděli o kauze právě vítězného týmu. Nebudu se tu o tom moc rozepisovat, protože toho na sítích i v mediích bylo napsáno víc než dost a hlavně si tím nechci kazit náš krásný pocit z dokončeného závodu. Takže ve zkratce. Já sama k Vltava runu přistupuji jako k obrovské osobní výzvě, při které mám šanci si dokázat, že něco takového zvládnu. Že závod absolvuju s bezva partou lidí, které bych jinak s největší pravděpodobností vůbec nepotkala, to je moc fajn bonus, ale nepotřebuju něco dokazovat jim. Chci to dokázat sama sobě! Kdybych celý rok trénovala a věnovala se profesionálně běhu, asi bych v první řadě ani nezvažovala přihlásit se na závod pro hobíky. Kdyby se pak navíc v závěru ukázalo, že přes veškeré své úsilí ani mezi těmi hobby běžci nejlepší nejsem, přiznala bych porážku a nesnažila se s celým svým týmem vymýšlet způsob, jak přeci jen za každou cenu tyhle amatéry porazit. Určitě by mi to nestálo za to, abych spolu s medailí nosila ještě obrovský kabát z ostudy a všichni si o mě povídali jako o podvodnici. Tolik za mě.

Co se organizace závodu týče, tak to byla pecka jako vždy! Zmínila jsem špatně funkční tracker, to byla novinka, která se určitě do příštího roku doladí. Za mě by se teda stánek s proseccem v dalším roce mohl klidně objevovat po trati častěji, ideálně na konci každého úseku, který doběhnu, ale to už bych toho chtěla asi fakt moc. 😊 Jinak to byla veliká paráda a za náš v #DCKM tým jsme maximálně spokojeni. Přišlo mi, že proti předchozím letům si tentokrát organizátoři dali neskutečnou práci se značením trati a měli to udělané skutečně na jedničku s hvězdičkou. Toho Ludvu si příští rok trochu líp pohlídáme, aby se nám zas někam nezaběhl 😊 , ale jinak jsme všichni chválili perfektně připravené ukazatele. Takže smekáme a děkujeme za další fantastický běžecký zážitek!!!

Nechci tu ale poděkovat jen organizátorům. Dík patří i našemu Petrovi za zapůjčení dodávek, díky kterým máme vždy během celého závodu zajištěný komfort. Máme se kde pohodlně převléct, v rámci možností si i trochu odpočinout a natáhnout nohy.

Na úplný závěr musím také napsat obrovské DÍKY Špachymu s Cepim, kteří se každý rok dobrovolně ujímají přípravy tak nějak všeho, co je před, během i po Vltava runu třeba. Jako příklad uvedu hodně nevděčné rozdělení úseků. Ač "sem tam" pindáme (hlavně Skořic teda! 😊) a říkáme si, co jsme jim proboha udělali, že zrovna nám dávají ty rozhodně nejtěžší úseky z celého závodu (to říkal taky Sko!), moc dobře si uvědomujeme, že to není sranda dát všechny předávky nějak logicky dohromady. Za celý tým můžu říct, že jsme fakt rádi, že to pro nás děláte a my se kromě vlastních kecek nemusíme vůbec o nic starat. I když to neříkáme nahlas, tak si moc dobře uvědomujeme, kolik té práce, která není moc vidět, je a děkujeme vám za to, kluci!