Winter Run České Budějovice 2022

To tady teď strhneme s těma článkama! 😊 Skoro na půl roku jsme se odmlčely, abychom Vám to sem teď praly 2x do týdne, ale prostě se to tak sešlo. V sobotu se v Budějovicích konal náš oblíbený Winter run, který jsme já a David od roku 2016 vynechali pouze jednou, vloni, a to ještě ne úplně naší vinou. Tehdy byl totiž kvůli pandemii klasický lednový termín zrušen a náhradní listopadový se nám už nehodil. Letos jsme si ovšem závod ujít nenechali a nyní si o něm můžete přečíst mé postřehy.

Ve sdíleném kalendáři jsme sobotu 29.1.2022 měli pro běžeckou návštěvu Budějc sice vypíchlou, ale moc jsme o tom doma nemluvili hlavně proto, abychom něco nezakřikli. 😊 Když to na začátku týdne vypadalo, že zdravotní stav nás i dětí je již v pořádku, nadhodila jsem, že by bylo teda fajn se zaregistrovat on-line. O tom kdo co poběží jsme moc dlouho nepolemizovali. Poměrně jasně mi bylo vysvětleno, že David si se svou (ne)formu osmičku rozhodně nedá, zatímco já bych v rámci tréninku na NoMenRun měla a bylo rozhodnuto. Když nad tím teď přemýšlím, tak to bylo vlastně úplně poprvé, co jsem si Budějky zaběhla v té delší vzdálenosti. V úterý jsem se chtěla ujistit, že registrace už jsou ready a ...... nebyly. Tak jsem jen zmínila, že zítra je poslední den, kdy to můžeme stihnout. Ve středu večer jsem tento fakt připomněla znovu, což už Davida vyburcovalo k činnosti a zjistil, že sice registraci on-line bylo možné provést do 26.1., ale pouze do 12. hodiny. Nu nevadí, tak si to holt zase vypíšeme na místě a budeme doufat, že nebude vyprodáno.

Tuším, že by někoho mohlo zajímat, proč jsem nás nezaregistrovala sama a otravovala každý den raději kluka. Tomu se prostě říká manželství. Nebo ne? 😊 Dobře, tak je to hlavně proto, že jestli jsem v něčem fakt dobrá, tak je to totální zapomínání hesel do jakýkoliv aplikace nebo rezervačního systému. Ukládat si to nikam nechci (protože bezpečnost, že jo!!!!) a při nutnosti dodržet 3 malý a 4 velký písmena, minimálně 2 číslice, které se nedají dělit dvěma a do hesla na tajňáka zakompovat iniciály svých prarodičů společně s datem jejich svatby, je to zkrátka nad moje síly. Takže to u nás holt řeší David.

V sobotu ráno jsme se tedy nasnídali, sbalili vše nezbytné a lehce po deváté hodině vyrazili směr ČB. V půl desáté jsme byli u Sokolovny, kde se tou dobou dalo ještě úplně v klídku najít volné místo na parkování a já šla rovnou vypisovat naše registrace. Kryštof - 400m, David - 4km, já - 8 km. Fronta žádná, takže hned platíme, odcházíme s čísly v ruce. Ty naše zatím odkládáme do auta a jdeme se věnovat nejmenšímu závoďákovi, který má vybíhat přesně v 10:00. Zatímco vloni ještě chtěl, aby s ním jeden z nás absolvoval celou trať, letos ho to už ani nenapadlo a sám si to mašíroval na první lajny na startu. 😊 Tady probíhá nezbytná kontrola přítomnosti všech přihlášených běžců, pak už odpočítávání a děti do 6 let vybíhají do svého závodu. 

Kryštof nenasazuje žádné vražedné tempo (to má asi po nás 😊 ), ale běží s úsměvem od ucha k uchu, od startu až do cíle! Když po cestě ještě zahlédne, jak mu fandíme, div že si tu pusu neroztrhne! 😊 V cíli si přebírá medaili a už se žene k maskotovi medvědovi, aby se s ním vyfotil. I to bylo ještě vloni skoro nemožné, protože se ho bál. Hrdě odchází z cílového prostoru s medailí na krku, přesouváme se společně k plaveckému stadionu a fandíme všem starším klukům a holkám v jejich závodech. Když doběhnou, jde se David už chystat na svůj start a mě děti táhnou před stupně vítězů, kde hlasitě tleskáme těm nejlepším. Dětem to po celou dobu vyhlašování vydrží, i když jak je z fotky patrné, téměř nikdo jiný už tam není. Pak vyhlášení skončí, Kryštof ke mně přijde, chytí mě za nohu a potichu se rozpláče. Že prý mu je líto, že ho taky nikdo nevyhlásil, že se přece snažil. :( To je taky obrovská změna od loňského roku, kdy mu nějaký pořadí bylo putna. Letos už to ta dětská hlavička vnímá evidentně jinak a tak mu vysvětluju, že na stupních jsou jen ti úplně nejrychlejší, ale že on za to snažení dostal přeci krásnou medaili. Pokračuju, že my s taťkou taky vyhlašovaní nebudeme, ale běžíme pro radost a že když by chtěl, aby to příště bylo lepší, tak můžeme začít trénovat a tak. Vypadá to, že informace okolo tréninku zafungovala, protože pláč ustal a Kryštof vyhodnotil, že si teda teď dá ten závod s taťkou, v rámci zlepšení fyzičky. 😊 To jsme si naštěstí nakonec taky vysvětlili, že úplně nepůjde a na čtyřkilometrový úsek vybíhá v jedenáct hodin za DCKM skutečně jen David. 😊

Díky docela velký zimě a větru jsme DC s dětmi zamávali jen v první zatáčce za startem a pak jsme se šli schovat do tepla zaparkovaného auta. Děti dostaly svačinu, já jsem si odskočila (za záchod bez front a v teple sokolovny dávám palec hore - pozorní vědí, že kultura posezení na WC je významným měřítkem v mém celkovém hodnocení závodu! 😊 ), převlékla se a už jsem zas mastila k cíli, kam za pár chvilek doběhl David. Od mostu u bazénu bylo patrné, že jeho letošní soupeř je trochu jiné výškové a především věkové kategorie, ale tempo měli prý stejné skoro celou trať a nad cca desetiletým chlapcem David nakonec o 1 desetinu sekundy vyhrál. 😊

Od cíle jdeme k autu už i za doprovodu Špachyho, který dorazil, aby si mohl zaběhnout osmičku. Já svlékám bundu a vyhodnocuju, že dvě vrstvy běžeckého oblečení, které jsem si vzala budou asi málo, protože je fakt kosa. Když ale vidím, že Špachy nasazuje kraťasy, tak si nakonec říkám, že lyžařské termotriko a teplá mikina jsou vlastně úplně akorát. 😊 

Po lehkém zahřátí na parkovišti se řadím cca do půlky startovního pole. Za chvilku se v mé blízkosti objevuje i Pája, ale toho po výstřelu v pravé poledne vidím jen malou chviličku, protože se se svým tempem samozřejmě hned proplétá mezi špičku nejlepších. Já si běžím na pohodu. Někoho předběhnu já, někdo předběhne zas mě. Hodinky mám schované pod rukávem mikiny, takže vnímám jen jejich vibraci, která signalizuje uběhnutý kilometr. Co ale ještě vnímám hned pár metrů za startem a dost intenzivně, tak to je prohýbání mostu u plaveckého stadionu. Vždycky se houpal, ale letos mi to teda přišlo fakt extrémní a přitom bych řekla, že nás tam neběželo tolik najednou, jako třeba při Night runech v předchozích letech. Samozřejmě hned na první zhoupnutí šlápnu do protipohybu, takže jdu málem k zemi. Pak už si dávám bacha, běžím malými kroky, po špičkách a dá se to. Když jsme potom po závodě jeli domů, říkal mi i David, že se mu to zdálo letos opravdu nejhorší, tak nevím, zda to může být třeba únavou materiálu. No ale zpátky na trať.

Na osmikilometrovém úseku se běží stejný okruh dvakrát. Na třetím kilometru trochu bojuju s pícháním v boku (přisuzuju to výběhu na most a jeho následném seběhu), ale stačí trochu zpomalit, prodýchat to a za pár chvil je to pryč. Když to kousek za halou netočím k bazénu, ale vybíhám znovu na most ke Kauflandu, kupodivu si ani nenadávám, proč jsem se nechala zlanařit na osmičku. 😊 Běží se mi dobře, jen teda předbíhám kluka, kterému jsem celou první polovinu závodu koukala na záda a rázem před sebou nemám na dohled vůbec nikoho. Po nějaké době vzniká i docela velká mezera za mnou, takže jak se sami můžete přesvědčit ve fotogalerii pod článkem, to chvíli vypadá, že jsem ten Winter run letos běžela úplně sama. 😊 Na konci Stromovky pomalu a jistě dotahuji běžce přede mnou a na rovince před hokejovým stadionem už i některé z nich předbíhám. Na posledním kilometru se samozřejmě probouzí srdce závodnice, takže předbíhám celou tu dotaženou skupinku. Na houpacím mostě tempo slečny, která kolem mě proletí trochu nečekám a ona mě předbíhá zase zpět. Protože mám v uších sluchátka a neslyšela bych přes ně případný dupot nějakého dalšího sprintera zezadu, tak do toho radši pořádně šlápnu, aby můj skalp z cílové rovinky už nikdo nedostal. 😊

Přebírám medaili, jdu se projít a vydýchat a pak už mažu rovnou pro teplý čaj. Ten přichází skutečně vhod, protože lehce mrholí/sněží. Pak ještě nějaké ty nezbytné týmové fotky na stupních a pomalu se přemisťujeme k vyhřátému autu. V rychlosti probíráme závod se Špachym (který byl cíli asi o půlhodiny dřív než já, ale to je všem zřejmý) a potom už míříme domů. Vzhledem k tomu, že je něco po jedné hodině, když příjíždíme a děti ještě neobědvaly, tak si místo sprchy jako první stoupám k plotně a matně u toho vzpomínám, jaký že to byl život, když jsem odběhla závod a měla celý zbytek dne, co dne, VÍKENDU!!!!, na regeneraci. 😊 Nudný! Nudný byl! Teď to má teprve trochu grády a je to super! 😊 A ta dlooooooouhá teplá sprcha se nakonec taky konala! Dokonce mi do koupelny během ní nikdo nepřišel a Linda tam vlezla až při sušení, takže si nemůžu vůbec stěžovat. 😊

Takhle tedy proběhlo naše sobotní dopoledne. Užili jsme si ho my i děti a bylo to moc fajn. K organizaci nemůžu napsat vůbec nic negativního. Na registracích nulová fronta, nikde žádné prodlevy. Tým, který stojí za tímhle podnikem, má prostě již všechno zmáknuté na jedničku. Na sobotu za 14 dní máme v kalendářích poznámku, že se koná Winter run v Olomouci, tak se nechme překvapit, zda to bude i s naší účastí. 😊